I.ÚS 2262/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2262/25 ze dne 28. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, 27201 Kladno, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 5 Tdo 219/2025-5923, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2024 č. j. 7 To 24/2024-5693 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2023 sp. zn. 46 T 7/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud" nebo "soud prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Za uvedené trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou, trest propadnutí věci a trest propadnutí náhradní hodnoty. Dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozené České republice zastoupené Celním úřadem pro hl. m. Prahu škodu ve výši 110 296 308 Kč. Uvedených zločinů se stěžovatel ve spolupachatelství se spoluobžalovaným J. Ř. dopustil (zkráceně) tím, že v areálu bývalé sladovny s ostatními spoluobviněnými, kteří byli odsouzeni v samostatném řízení, po vzájemné domluvě a rozdělení úloh v úmyslu zatajit spotřební daň z tabákových výrobků a ze surového tabáku a neoprávněně se tak obohatit, a současně s vědomím, že svým jednáním porušují práva vlastníků ochranných známek, aniž by se registrovali u příslušného správce daně, provozovali moderní výkonnou linku na výrobu cigaret, na které z tabáku vyráběli cigarety, jež vyráběli a skladovali v rozporu s právním řádem mimo daňový sklad spolu s tabákem ke kouření a surovým tabákem, přičemž vyrobené cigarety a jejich balení neoprávněně označili ochrannými známkami bez souhlasu a vědomí vlastníků ochranných známek. Takto vyrobené cigarety distribuovali nezjištěným odběratelům zejména do ostatních členských států Evropské unie. Stěžovatel se na uvedené trestné činnosti podílel jako vrcholový člen skupiny, který participoval na řízení nelegálního obchodu, zajistil prostory, organizoval přepravu, financoval činnost skupiny a úkoloval ostatní její členy. V souvislosti s touto činností bylo určeno, že obvinění nepřiznali a neodvedli České republice daň z tabákových výrobků a surového tabáku v celkové výši 110 293 801 Kč. 3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel, jeho manželka i bratr odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud" nebo "odvolací soud") napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výrocích o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, trestu propadnutí náhradní hodnoty a náhradě škody. Odvolací soud nově rozhodl tak, že zařadil stěžovatele pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou a uložil mu trest propadnutí věci v jím vyčíslené výši. V ostatních výrocích zůstal odvoláními napadený rozsudek nezměněn. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry nižších soudů a zdůraznil, že řada námitek, které stěžovatel v dovolání uváděl, již byla v předchozích řízeních dostatečně objasněna a vypořádána. 5. Proti rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž uvádí následující pochybení. Předně namítá, že v důsledku celé řady dílčích vad, zejm. v oblasti dokazování, bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36. odst. 1 Listiny. Dle jeho názoru řízení jako celek vykazuje naprosto extrémní počet vad, které implicitně vylučují, že se mohlo jednat o férový proces. Specificky ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům namítá také porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Soudy měly vytvořit totální významovou disproporci mezi důkazy v jeho prospěch a neprospěch, přičemž důkazy v jeho prospěch buď zcela ignorovaly, nebo je zkreslovaly a dezinterpretovaly, rozhodnutí o vině opřely o podvržený důkaz a u navržených, ale neprovedených důkazů nevysvětlily, proč jejich provedení již nemohlo přispět k relevantním skutkovým zjištěním. Celý proces dokazování včetně provádění a hodnocení důkazů tak dle stěžovatele vykazoval jednoznačné znaky svévole ze strany obecných soudů. Dále stěžovatel namítá porušení trestněprávní zásady zákazu sebeobviňování vyplývající z čl. 37 odst. 1 a čl. 6 Úmluvy a to v souvislosti s nesprávnou právní kvalifikací skutku. Tvrdí, že soudy zcela nesprávně vyhodnotily skutkový stav a dovodily jeho trestněprávní odpovědnost, přičemž vynucováním objednávky tabákových nálepek, která plní funkci daňového přiznání podle §116 odst. 1 zákona o spotřebních daních, aprobovaly nepřípustné donucení k oznámení své trestné činnosti. Stěžovatel jinými slovy namítá, že trestní soudy nesprávně kvalifikovaly skutek, fakticky spočívající v neoprávněné výrobě cigaret, jako zločin zkrácení daně. Tvrdí přitom, že zatajení příjmu docíleného trestným činem nelze posuzovat jako zkrácení daně ve smyslu § 240 trestního zákoníku, protože by tak pachatel byl nepřímo nucen k oznámení vlastní trestné činnosti. Stěžovatel se proto domnívá, že jeho čin mohl být maximálně posuzován jako neoprávněné podnikání podle § 251 trestního zákoníku. Vedle toho soudy již od počátku, aniž by vůbec došlo k dokazování, předpokládaly vinu stěžovatele, čímž došlo k porušení presumpce neviny garantované čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. 6. Stěžovatel rovněž tvrdí, že byl shledán vinným mimo jiné pro zkrácení spotřební daně ze surového tabáku, na kterou však spotřební daň podle § 131c písm. a) bod 1 zákona o spotřebních daních nedopadá. Dále stěžovatel upozorňuje na úkony v rámci vyšetřování provedené nepříslušným orgánem - Generálním ředitelstvím cel. V neposlední řadě pak poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo, a to ve vztahu k výpočtu náhrady škody. Soudy dle stěžovatele nesprávně určily výši škody na zkrácené spotřební dani, neboť mj. vycházely z předpokládané nejméně příznivé varianty skutkového stavu, resp. možného scénáře stanovení daně. V důsledku toho měla být způsobena extrémně vysoká škoda, což vedlo k uložení nepřiměřeně vysokého trestu. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 10. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich roz