I.ÚS 227/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 227/06 ze dne 2. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti L. P., zastoupeného JUDr. M. L., proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19.1.2005, sp. zn. 6 T 118/2004, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15.6.2005, sp. zn. 2 To 234/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti, z přiložených dokumentů a z vyžádaného spisu, stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným v bodech ad 1), ad 3-5) a ad 8-13) výroku citovaného rozsudku trestným činem krádeže podle ust. § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona (bod 11, 13), a dále trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona; příslušný skutkový děj v podobě celkem třinácti skutků je rovněž ve výrokové části citovaného rozsudku podrobně popsán. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V rámci citovaného rozsudku také soud prvního stupně rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody. V předmětné věci podali stěžovatel, stejně jako spoluobvinění P. V. a R. H, odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci shora citovaným usnesením tak, že je jako nedůvodná podle § 256 trestního řádu zamítl. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali stěžovatel i spoluobviněný P. V. dovolání, která však byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2005, sp. zn. 3 Tdo 1461/2005, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuta jako dovolání, která byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b trestním řádu. Toto rozhodnutí však ústavní stížností napadeno není. II. 1) Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Co do skutkové roviny (trestního) řízení platí obecně, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. 2) V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že okresní i krajský soud (zejména z povahy věci okresní soud coby soud první instance) ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (např. výpovědi velkého počtu svědků; výpovědi poškozených; výpověď stěžovatele z přípravného řízení; zajištěný internetový seznam provozoven společnosti Tipsport, a.s., s označením napadených i vytipovaných provozoven společnost Tipsport, a.s., kdy již napadené provozovny jsou zvýrazněny od ostatních teprve vytipovaných; zajištěné dva autoatlasy s označením obcí, přičemž obojí bylo nalezeno v autě stěžovatele při jeho zadržení; chemické a mechanoskopické stopy; zaznamenané telefonické hovory z dotčených míst získané výpisem z telekomunikačního provozu mobilního telefonu stěžovatele; zajištěné stravovací poukázky, které byly u více z napadených objektů odcizeny; nalezené zařízení, sloužící k aplikaci tzv. stavební pěny v zajištěném vozidle stěžovatele, přičemž v jednom případě byla právě stavební pěna použita k vyizolování alarmu napadeného objektu), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými stěžovatelovou obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci nebylo zjištěno. Obecným soudům nelze vytýkat ani nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly. 3) Soudům prvního a druhého stupně nelze nic podstatného vytknout ani pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí). Pokud ze zjištěného skutkového stavu vyvodily závěr o spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, a dále trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, nelze v tom shledávat jakýkoliv prvek libovůle či extrémního nesouladu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. 4) Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že podle protokolu o ohledání místa činu ze dne 10.2.2004 bylo ohledáno při prohlídce zcela jiné vozidlo, než vozidlo jím provozované; tuto námitku dále konkretizuje, přikládá "fotodokumentaci" z archivu České pojišťovny v Ostravě a dochází k závěru, že rozhodující důkazy, zejména automapa a internetový seznam poboček Tipsportu a pákové kleště byly zajištěny v cizím vozidle. Dále uvádí, že při ohledání vozidla nebylo dodrženo ust. § 113 odst. 1 trestního řádu, podle něhož se k ohledání zpravidla přibere znalec. Namítá také, že pachová stopa spoluobžalovaného P. V., použitá jako usvědčující důkaz ke skutku pod bodem 10 výroku o vině, byla V. odebrána v rozporu s trestním řádem (byla proveden dvakrát, důvod opakování nebyl sdělen, nebyl vyrozuměn o odběru obhájce V.) a návrh obhájce V. provést výslech policistů, kteří zajišťovali odběr těchto vzorků, soud prvního stupně zamítl. Stěžovatel rovněž uvedl, že vyhodnocení toho, co prokazuje telekomunikační výpis, vyžaduje odborné znalosti, a proto si soud měl k posouzení této otázky vyžádat vyjádření znalce nebo znalecký posudek, což neučinil. Dodal, že výpis určuje polohu BTS (stanice pokrývající určité pásmo), nikoliv však polohu mobilního telefonu, neboť okruh pokrytí BTS je podstatně širší, než je poloha mobilního telefonu, resp. SIM karty. K záznamu hovoru může dojít nejen rozhovorem komunikujících osob, nýbrž i záznamových hovorem jedné osoby při volání na záznamník nebo přesměrováním hovoru jiným účastníkem. Ve vztahu k těmto námitkám však Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu zjistil, že je stěžovatel v řízení před soudem prvního a druhého stupně nevznesl, ačkoli tak učinit mohl. Je tedy zjevné, že tyto námitky jsou konstruovány a (v řízení o ústavní stížnosti) uplatněny až ex post; takový postup však není přípustný. Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona). Ratio legis tohoto u