I.ÚS 2276/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2276/08 ze dne 24. 2. 2011 N 25/60 SbNU 261 K rozsahu námitek dlužníka vůči postupníkovi při postoupení pohledávky   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 24. února 2011 sp. zn. I. ÚS 2276/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Creditpol, a. s., se sídlem v Praze 4, Mašovická 202/08, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2006 č. j. 2 Cmo 46/2005-491 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008 č. j. 32 Odo 1535/2006-541, ve sporu o platnost smlouvy o postoupení pohledávky, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a společnosti ODĚVY Hradec Králové, a. s., se sídlem v Hradci Králové, Kalendova 688, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2006 č. j. 2 Cmo 46/2005-491 a rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2008 č. j. 32 Odo 1535/2006-541 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2006 č. j. 2 Cmo 46/2005-491 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2008 č. j. 32 Odo 1535/2006-541 se ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v prvé řadě ve formalistickém závěru obecných soudů o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky; dle stěžovatelky je smlouva naopak platná, neboť jednoznačně identifikuje účastníky i postupovanou pohledávku tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou; šlo navíc o jedinou pohledávku, která v době postoupení mezi účastníky existovala. Porušení práva na spravedlivý proces dále stěžovatelka spatřuje v tom, že soud prvního stupně zamítl návrhy na provedení důkazu anebo o nich nerozhodl vůbec a ve svém rozhodnutí nevyložil, z jakého důvodu důkazy neprovedl. Touto skutečností se nezabýval ani odvolací soud, jenž pouze konstatoval, že je již nadbytečné zabývat se otázkou existence postupované pohledávky. Stěžovatelka dále tvrdí, že se soud nezabýval ani jí vznesenou námitkou, dle níž účastníci smlouvy o postoupení pohledávky neměli mezi sebou žádný důvod považovat pohledávku za neurčitou. Žalovaná nebyla účastníkem právního vztahu mezi stěžovatelkou a postupitelem, a proto "nemůže namítat neplatnost tohoto právního vztahu"; případná relativní neplatnost je stanovena pouze na ochranu jedné smluvní strany, a tou je postupník. Dle stěžovatelky došlo rovněž k uznání závazku, a to tím, že žalovaný svůj závazek částečně splnil. Konečně stěžovatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a to v části, v níž se týká náhrady za daň z přidané hodnoty; přiznání náhrady za daň z přidané hodnoty žalovanému nemá zákonnou oporu, má-li žalovaný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Na základě toho stěžovatelka navrhuje zrušení shora označených rozsudků Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. II. 2. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že svůj názor na platnost smlouvy o postoupení pohledávek řádně odůvodnil a na toto odůvodnění odkázal; s jeho závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že nebyla porušena stěžovatelčina ústavně garantovaná práva a stěžovatelka se pouze cestou ústavní stížnosti pokouší zvrátit pro ni nepříznivá rozhodnutí, navrhuje vrchní soud odmítnutí ústavní stížnosti. 3. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že otázku určitosti postupovaných pohledávek řešil v souladu se svou konstantní judikaturou, na niž v odůvodnění odkazoval. Navíc se stěžovatelka mýlí, domnívá-li se, že částka 6 750 000 Kč představuje jedinou pohledávku, neboť vyjadřuje součet údajných nároků na zaplacení kupních cen za blíže neurčené dodávky zboží. 4. Vedlejší účastnice se ve svém vyjádření ohledně posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávek odvolala na rozsudek Nejvyššího soudu, který podrobně vyložil, co je pro platnost této smlouvy důležité (včetně požadavku určitosti). Vedlejší účastnice považuje právní názory odvolacího i dovolacího soudu za správné a nesouhlasí se závěrem, že tyto soudy postupovaly přepjatě formalisticky. Vedlejší účastnice se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky týkající se opomenutých důkazů, neboť nadbytečnost důkazů byla vždy řádně odůvodněna. Za zásadní vedlejší účastnice označila fakt, že pohledávka nebyla ve smlouvě vymezena určitě; na tomto závěru by nic neměnila ani skutečnost, že by se jednalo o jedinou postupovanou pohledávku ve výši 6 750 000 Kč, jak se zcela mylně domnívá stěžovatelka. S ohledem na to navrhla vedlejší účastnice zamítnutí ústavní stížnosti. III. 5. Stěžovatelka repliku nepodala, pouze dodatečně zaslala rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, a to na podporu svého názoru, že dlužníku nepřísluší námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. IV. 6. Ze spisu obecného soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti: 7. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 17. 5. 2000 č. j. 34 Cm 78/97-242 zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 2 400 000 Kč s příslušenstvím a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti; dále jen "vedlejší účastnice"). 8. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 30. 10. 2001 č. j. 2 Cmo 380/00-315 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9. Rozsudkem ze dne 10. 4. 2002 č. j. 34 Cm 78/97-368 soud prvního stupně žalobu o zaplacení 2 400 000 Kč zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. 10. Odvolací soud usnesením ze dne 26. 9. 2003 č. j. 2 Cmo 240/2002-388 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 4. 2002 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 11. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 9. 2004 č. j. 34 Cm 78/97-431 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2 400 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. 12. Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2006 č. j. 2 Cmo 46/2005-491 změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 9. 2004 tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právními závěry. Odvolací soud měl smlouvu o postoupení pohledávky, o kterou stěžovatelka opírala svou žalobu, za absolutně neplatnou podle § 37 občanského zákoníku (dále jen "o. z."), a to pro její neurčitost způsobenou tím, že postupovaná pohledávka nebyla dostatečně specifikována. Smlouva o postoupení pohledávky odkazuje na listinu - fakturu č. 001 - která sama o sobě není dostatečně jasná a určitá, neboť ani v ní není právo na plnění jednoznačně specifikováno. Odkaz na nekonkrétní dodací listy, blíže neurčené prodejny právního předchůdce vedlejší účastnice a časový údaj "duben a květen" dostatečnou specifikaci pohledávky nepředstavují. Navíc neodpovídá ani datum splatnosti faktury č. 001 údajům v příloze č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek ani částka. Smlouva o postoupení pohledávek je proto v důsledku neurčitosti neplatná, a to absolutně; absolutní neplatnost přitom nelze zhojit. Na základě neplatného právního úkonu by nemohla tvrzená pohledávka na stěžovatelku vůbec přejít. Za této situace bylo dle odvolacího soudu nadbytečné zabývat se otázkou, zda byla existence pohledávky na zaplacení kupní ceny zboží fakturovaného fakturou č. 001 prokázána. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala splnění předpokladů uznání závazku dle § 407 odst. 3 obchodního zákoníku; na rozdíl od soudu prvního stupně proto uzavřel, že k uznání závazku nedošlo. Z tohoto důvodu, aniž se zabýval dalšími námitkami, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno ve výroku. 13. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž vznášela tytéž námitky, které jsou obsahem ústavní stížnosti. 14. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2008 č. j. 32 Odo 1535/2006-541 zamítl dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně; ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud důkladně zabýval otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávek. S odkazem na vlastní judikaturu konstatoval, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky patří vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat