I.ÚS 2368/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2368/09 ze dne 2. 2. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelkaky M. B., zastoupené Mgr. Jitkou Michálkovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 8 Tdo 745/2009 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. 9 To 122/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností splňující - po výzvě k odstranění vad ze dne 21. 9. 2009 - všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zásadní námitkou stěžovatelky byl nesouhlas s rozsahem provedených důkazů, se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a z těchto důkazů vyvozených skutkových zjištění a na ně navazujících právních závěrů. Stěžovatelka tvrdila, že se nedopustila skutků uvedených pod body II./1, IV. a V. obžaloby, přesto byla uznána vinnou i jejich spácháním a byl jí uložen trest odnětí svobody právě i za tyto činy. Stěžovatelka spatřovala pochybení nalézacího soudu v tom, že uvěřil poškozenému F. P. a naopak neuvěřil jí samotné, přičemž ponechal na poškozeném, v jaké výši vyčíslí škodu, ačkoli pro to neměl žádný konkrétní důkaz. Nesouhlasila se způsobem provedení rekognice, s jejím opakováním a s vyhodnocením výsledků těchto vyšetřovacích úkonů. Poukázala na vady v procesním postupu Policie ČR, která neprovedla zajištění dostupných trasologických, daktyloskopických a pachových stop. Stěžovatelka brojila proti postupu nalézacího soudu i tvrzením, že vyhodnotil důkazní situaci jako zcela jednoznačnou, a proto jí navržené důkazy označil za nadbytečné. Odvolací soud vady řízení nenapravil a konstatoval, že předchozí řízení netrpí žádnými podstatnými vadami a právo stěžovatelky na obhajobu nebylo zkráceno. V jednání soudů spatřovala stěžovatelka podjatost vůči ní, neboť byla uznána vinnou i spácháním skutků, k nimž se nedoznala, přestože provedené důkazy její vinu zcela jednoznačně neprokázaly. Vyslovila přesvědčení, že v její věci došlo k porušení zásady "in dubio pro reo", neboť obecné soudy vyhodnotily účelově a v její neprospěch všechny okolnosti, které bylo možno vykládat jak v její prospěch i v neprospěch. Stěžovatelka s odkazem na mezinárodní smlouvy o lidských právech, ústavní pořádek a rozhodovací činnost Ústavního soudu uvedla, že orgány soudní moci porušily její právo na spravedlivý proces. V trestním řízení proti její osobě soudy porušily její základní práva a na základě nesprávného vyhodnocení důkazů dospěly k chybným skutkovým závěrům a k nespravedlivému rozhodnutí tím, že ji odsoudily i za skutky, které nespáchala. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze byla Ústavním soudem zrušena. II. K prověření námitek stěžovatelky si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 29 T 56/2007, ze kterého zjistil následující: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. 29 T 56/2007 (v pořadí třetím) byla stěžovatelka uznána vinnou skutky, jichž se dopustila v době od prosince 2002 do ledna 2006 (zejména podvodným vylákáním peněz od různých poškozených), které jsou přesně popsány ve skutkových větách výroku o vině pod body I. až VI., v nichž soud shledal v bodě I. pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst.1, 2 tr. zák., v bodě II. trestný čin podvodu podle § 250 odst.1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustila jako zvlášť nebezpečná recidivistka podle § 41 odst. 1 tr. zák., v bodě III. trestný čin podvodu podle § 250 odst.1, 2 tr. zák., v bodě IV. trestný čin vydírání podle § 235 odst.1, 2 písm. c) tr. zák., v bodě V. trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila jako zvlášť nebezpečná recidivistka podle § 41 odst. 1 tr. zák. a v bodě VI. trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. 19 T 8/2005 soud stěžovatelce uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. a § 37a tr. zák. souhrnný společný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou a podle § 57a odst. 1 tr. zák. jí uložil trest zákazu pobytu na území okresu Rokycany na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil stěžovatelce povinnost nahradit jednotlivým poškozeným způsobenou škodu a podle § 229 odst. 2 tr. ř. některé poškozené odkázal se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti shora citovanému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4 .2009 sp. zn. 9 To 122/2009 zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž uplatnila důvody dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29.7. 2009 sp. zn. 8 Tdo 745/2009 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. III. Jak je shora rozvedeno, stěžovatelka brojila výlučně proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, podstata odůvodnění ústavní stížnosti spočívala v polemice s tímto hodnocením a v nesouhlasu se skutkovými a právními závěry těchto soudů. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého funkčně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a v řízení o ústavní stížnosti střeží výhradně dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. IV. Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatelky a zda řízení jako celek nebylo spravedlivé. V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka v celém rozsahu již v průběhu trestního řízení a zejména v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelkou v těchto opravných prostředcích. Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelčina skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujmutí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 13