I.ÚS 2399/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2399/19 ze dne 23. 2. 2021 N 36/104 SbNU 384 Výkon rozhodnutí trestních soudů o nárocích poškozeného v trestním řízení ve světle požadavků práva na spravedlivý proces   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti K. P., zastoupeného Pavlem Nevrklou, advokátem, se sídlem nám. Republiky 18, 669 02 Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 26/2019-41 ze dne 21. 5. 2019, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 26/2019-41 ze dne 21. 5. 2019 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se ruší. Odůvodnění I. 1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i vyžádaných soudních spisů vedených u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 159/2017 a sp. zn. 15 EXE 1380/2018 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Znojmě usnesením č. j. 17 T 159/2017-116 ze dne 21. 5. 2018 rozhodl v předmětném trestním řízení o návrhu poškozené na přiznání náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy tak, že stěžovateli jako odsouzenému podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 trestního řádu (dále též "tr. ř.") uložil povinnost nahradit poškozené tyto náklady v celkové výši 32 348,14 Kč. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, jíž Krajský soud v Brně částečně vyhověl a usnesením č. j. 5 To 234/2018-131 ze dne 18. 7. 2018 zrušil dotčené usnesení soudu prvního stupně a nově rozhodl tak, že stěžovatele zavázal povinností nahradit poškozené zmíněné náklady v celkové výši 25 057,89 Kč. 3. Poškozená se posléze domáhala vymožení uvedených nákladů exekučním návrhem ze dne 14. 9. 2018, adresovaným soudnímu exekutorovi Jiřímu Trojanovskému, Exekutorský úřad Frýdek-Místek, se sídlem Farní 23, 738 01 Frýdek-Místek, jenž byl následně pověřen vedením exekuce k vymožení dané pohledávky. Soudní exekutor vyrozuměl stěžovatele jako povinného o zahájení exekuce přípisem, jenž byl stěžovateli doručen spolu s dalšími písemnostmi dne 15. 10. 2018. Nato stěžovatel zaslal soudnímu exekutorovi návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že exekuční titul mu byl doručen až dne 29. 9. 2018, a proto v době podání exekučního návrhu nebyl exekuční titul pravomocný ani vykonatelný. Stěžovatel v témže návrhu dále uvedl, že jistinu pohledávky plynoucí z usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 234/2018-131 ze dne 18. 7. 2018 uhradil přímo oprávněné dne 3. 10. 2018. 4. Protože oprávněná se zastavením exekuce souhlasila jen v části týkající se úhrady jistiny pohledávky, postoupil soudní exekutor návrh stěžovatele na zastavení exekuce Okresnímu soudu ve Znojmě jako soudu exekučnímu s tím, že v rámci řízení o návrhu stěžovatele má být postaveno najisto, zda exekuční tituly byly v době podání exekučního návrhu pravomocné a vykonatelné. Okresní soud ve Znojmě usnesením č. j. 15 EXE 1380/2018-29 ze dne 29. 11. 2018 návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl. K odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí exekučního soudu jako věcně správné potvrdil. II. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že trestní řád trpí mezerou spočívající v tom, že vykonatelnost usnesení není formálně vázána na jeho oznámení či doručení, jako je tomu kupříkladu v občanském soudním řádu. Dle jeho názoru tak odvolací soud posoudil vykonatelnost, resp. právní moc usnesení trestního soudu o výši nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy čistě formálně dle § 140 tr. ř., aniž by byl přitom vzal v úvahu, kdy mu bylo doručeno. Stěžovatel se v té souvislosti domnívá, že podmínkou vykonatelnosti uvedeného usnesení bylo dle § 137 tr. ř. jeho oznámení tomu, jehož se přímo dotýká. V jeho případě pak došlo k situaci, kdy usnesení trestního soudu mu bylo oznámeno (doručeno) později, než byla zahájena exekuce. Dle svých slov stěží mohl dobrovolně hradit povinnost, o které nevěděl, aniž by se byl přitom vyhýbal či nadmíru stěžoval doručení. Je tedy zcela logické, že splnil svou povinnost až po tom, co mu byla oznámena. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil. III. 6. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastnice (oprávněná v původním exekučním řízení) se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti rovněž nevyjádřila, čímž se svého postavení vedlejšího účastníka vzdala (§ 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu). 7. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). IV. 8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaného soudního rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 9. Ústavní soud shledal, že vůči stěžovateli bylo zahájeno exekuční řízení, aniž by byl měl vůbec možnost dobrovolně splnit soudem uloženou povinnost v podobě uhrazení nákladů oprávněné potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy. 10. Tato situace nastala následkem souhry několika okolností majících objektivní charakter, a to nezávisle na vůli stěžovatele. V prvé řadě je třeba poukázat na to, že stěžovatel do doby přijetí napadeného usnesení Krajského soudu v Brně nebyl povinen oprávněné cokoli hradit, neboť usnesení soudu prvního stupně (usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 17 T 159/2017-116 ze dne 21. 5. 2018) napadl včasnou stížností, jež má ze zákona odkladný účinek (§ 155 odst. 6 tr. ř.), o čemž byli účastníci řádně poučeni. Krajský soud v Brně stížnosti částečně vyhověl a napadeným usnesením snížil výši předmětných nákladů, které byl stěžovatel povinen oprávněné uhradit. Zde je třeba zdůraznit, že krajský soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání, pročež se stěžovatel nemohl s napadeným rozhodnutím v době jeho vydání seznámit, resp. z povahy této formy rozhodování nemohl o jeho existenci, a tím ani o své povinnosti uhradit oprávněné konkrétní peněžitou částku vědět. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v trestním řízení zastoupen obhájcem (což ostatně obviněný v této fázi trestního řízení už často ani nebývá - viz § 41 odst. 5 tr. ř.), bylo rozhodnutí krajského soudu doručováno pouze stěžovateli, a to do vlastních rukou. Z doručenky připojené k referátu na č. l. 137 trestního spisu potom vyplývá, že stěžovateli bylo doručeno dne 22. 9. 2018. Nejdříve v tento den se tak stěžovatel mohl dozvědět o povinnosti, která ho ve vztahu k poškozené (a pozdější oprávněné) tíží. Naproti tomu zmocněnci poškozené bylo rozhodnutí doručeno do datové schránky již 12. 9. 2018. Záhy, dne 14. 9. 2018, tedy o více než týden dříve, než bylo rozhodnutí doručeno stěžovateli, podala poškozená shora zmíněný exekuční návrh k vymožení povinnosti uložené stěžovateli usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 234/2018-131 ze dne 18. 7. 2018. 11. Z výše vyloženého je zřejmé, že stěžovateli bylo znemožněno dobrovolné plnění plynoucí z pravomocného rozhodnutí trestního soudu fakticky jen proto, že se o jeho existenci dozvěděl později než poškozená, která (prostřednictvím svého advokáta a někdejšího zmocněnce v trestním řízení) takřka obratem zahájila exekuční řízení k vymožení vzpomínaných nákladů podle pravomocného a současně i vykonatelného rozhodnutí stížnostního soudu. 12. V té spojitosti nelze přehlédnout, že na rozdíl od civilněprávní úpravy v občanském soudním řádu (srov. § 171 o. s. ř.) nastává právní moc a spolu s ní i vykonatelnost usnesení stížnostního soudu v trestním řízení již dnem samotného vydání takového usnesení, poněvadž trestní řád proti takovému rozhodnutí stížnost z logiky věci již nepřipouští [§ 140 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Trestní řád přitom ani nezná institut obecné lhůty k plnění usnesením či rozsudkem uložené povinnosti, jejímž uplynutím by teprve nastala jejich vykonatelnost. Tato ve vztahu k příjemci uložené povinnosti poměrně přísná trestněprávní úprava vykonatelnosti usnesení je dána povahou rozhodování v trestním řízení (zvláště pak v přípravném řízení), jeho zásadami, v nichž se mimo jiné mísí důraz na rychlost s požadavkem na účinnost rozhodnutí. Poskytnutí prostoru tomu, komu je povinnost adresována, pro její dobrovolné splnění by mnohdy mělo za následek zmaření samotného smyslu a úč