I.ÚS 2447/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2447/19 ze dne 29. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 12. 2017 č. j. 38 C 192/2015-552, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2018 č. j. 11 Co 89/2018-614, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019 č. j. 28 Cdo 428/2019-650, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 Ústavy, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které došly k nesprávnému právnímu závěru, že stěžovatelka pozbyla vlastnické právo k nemovitým a movitým věcem před rozhodným obdobím a v návaznosti na tento závěr nesprávně vyhodnotily otázku majetkové křivdy způsobené stěžovatelce. Soudy se podle stěžovatelky opomněly zabývat pro ni příznivými závěry vyplývajícími z nálezu Nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6, jakož i tím, zda domnělou konfiskací majetku stěžovatelky nedošlo ke zneužití Benešových dekretů (s odkazem na bod 208 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se před civilními soudy neúspěšně domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem specifikovaných nemovitých i movitých věcí nacházejících se v k. ú. Karlova Studánka, a to postupem podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). Okresní soud v Bruntále žalobu stěžovatelky zamítl, neboť nesplnila požadavky dané zákonem č. 428/2012 Sb. Stěžovatelce se nestala majetková křivda v rozhodném období, tedy od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (předmětný majetek jí byl zkonfiskován Velkoněmeckou říší v době nacistické okupace Československa) a nestala se ani způsobem daným v § 5 zákona č. 428/2012 Sb. Žaloba byla zamítnuta též s odkazem na zákonnou výjimku z restituce upravenou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., podle níž nelze věci vydat, pokud byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro jeho vady odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Ústavní soud se předně neztotožnil s námitkou porušení zásady in favorem restitutionis, tj. interpretace restitučních zákonů vůči oprávněným osobám co nejpříznivěji. Jde o zásadu zohledňující, že restitučními předpisy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit minulé křivdy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 94). Tato zásada představuje projev výkladu teleologického, který zohledňuje smysl a účel právní úpravy. Výklad teleologický (a v jeho rámci i výklad in favorem restitutionis) je jednou z výkladových metod. Není nicméně důvodu zcela odhlížet ani od jiných obecně akceptovaných výkladových metod, jimiž je výklad jazykový, gramatický, logický, systematický, historický apod. Současně nelze opomíjet, že zásada in favorem restitutionis se pohybuje na vysokém stupni obecnosti a vztahuje se k restitučním zákonům jako celku. Vysoký stupeň obecnosti této zásady pak umožňuje, aby byl v rámci teleologického výkladu zkoumán i smysl jednotlivého vykládaného ustanovení a bylo zohledňováno, jakým způsobem se zákonodárce minulé křivdy rozhodl odčinit. Stejně nepřípadnou se jeví stěžovatelčina argumentace stran porušení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. Toto ustanovení představuje interpretační pravidlo a výslovně odkazuje na povinnost orgánů veřejné moci poskytovat oprávněným osobám výpisy z evidence a další podklady, a to bezplatně a bez zbytečného odkladu. Porušení těchto povinností však stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá, pouze odkazuje na citovaná ustanovení. Totéž lze uvést i k námitce porušení preambule zákona č. 428/2012 Sb. ze strany orgánů veřejné moci. K tomu lze uvést - jak je ostatně patrno ze samotné preambule - že restituční zákon cílí k nápravě majetkových a jiných křivd spáchaných komunistickým režimem v období let 1948 - 1989. V nyní projednávaném případě však žádná křivda spáchaná v takto vymezeném rozhodném období na stěžovatelce, resp. na jejím právním předchůdci spáchána nebyla. Spornou otázkou tak zůstává, zda na daný případ dopadá výjimka zakotvená v § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., podle kterého platí: "Věci nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy." Civilní soudy k tomu uzavřely, že žalobě stěžovatelky nelze vyhovět právě kvůli této zákonné výluce. Stěžovatelka přitom před soudy v souladu s § 5 zákona č. 428/2012 Sb. neprokázala, že v rozhodném období (tj. v období let 1948 až 1989) byla vlastníkem předmětných věcí, případně že nebylo dokončeno řízení, ve kterém se žalobce domáhal vydání předmětných věcí z důvodu nezákonné konfiskace. Okresní soud uzavřel, že v rozhodném období byla jako vlastník v pozemkových knihách uvedena německá právnická osoba a stěžovatelka neprokázala, že její vlastnické právo jí bylo v rozhodném období odňato některým ze způsobů taxativně vymezených v § 5 zákona č. 428/2012 Sb. Okolnost, že velmistr právního předchůdce stěžovatelky požadoval navrácení majetku, ale nedomáhal se ho postupem stanoveným zákonem č. 128/1946 Sb., podle kterého se vrácení majetku pozbytého po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce lze domáhat jedině v řízení podle tohoto zákona, není právně relevantní. Majetek, jehož navrácení se stěžovatelka domáhá, totiž není majetkem, na který by dopadal dekret č. 5/1945 Sb. a o jehož navrácení by stačilo pouze požádat (srov. § 24 tohoto dekretu). Z uvedeného je patrné, že právní předchůdce stěžovatelky nebyl v osobní působnosti dekretu č. 5/1945 Sb. a podle § 24 odst. 4 tohoto dekretu měl ostatní majetek zůstat pod národní správou až do přijetí nové úpravy, kterou se následně stal zákon č. 128/1946 Sb. Uvedené tedy platí i v případech, kdy (stejně jako tomu bylo u stěžovatelky) byly žádosti o navrácení majetku podávány v mezidobí, kdy byl v platnosti dekret č. 5/1945, ale ještě nebyl platný a účinný zákon č. 128/1946 Sb., který následně v ustanovení § 10 stanovil postup, jak se domáhat navrácení majetku (srov. též dobovou judikaturu, na kterou odkazoval nalézací soud). Ústavní soud proto uzavírá, že jelikož nebyl právní předchůdce stěžovatelky po skončení války evidován jako vlastník předmětných věcí, zákonným postupem pro vydání těchto věcí bylo podání žaloby podle § 10 zákona č. 128/1946 Sb., neboť konfiskovaný majetek německé společnosti byl odňat právnímu předchůdci stěžovatelky v době nacistické okupace z důvodů popsaných v zákoně č. 128/1946 Sb. Ani existence podání takové žaloby však nebyla v řízení prokázána, přičemž by postačovalo pouhé zahájení řízení, nikoliv jeho pravomocné skončení - s ohledem na další celospolečenský a politický vývoj. Stěžovatelka též odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 254/2000. Jeho závěry však nelze bez dalšího přenášet na právě projedn