I.ÚS 245/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 245/07 ze dne 20. 11. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. D., právně zastoupeného Mgr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem Spálená 14, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006, č.j. 22 Co 175/2006-233, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a DHL Express (Czech Republic) s.r.o., se sídlem Aviatická 12, 160 00 Praha 6, právně zastoupeného Mgr. Davidem Termerem, advokátem se sídlem Opatovická 10, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou ze dne 12. 1 1999 se společnost Cargoline, spol. s r.o. [poté Fantas s.r.o., poté DHL Express (Czech Republic) s.r.o., vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti] domáhala po stěžovateli zaplacení částky 41.462 Kč s přísl. jako úhradu za poskytnutí služeb spočívajících v obstarání celního odbavení zboží stěžovatele, neboť stěžovatel odmítl vedlejšímu účastníkovi zaplatit zejména náklady na letecké dopravné a odměnu. Strany uzavřely i komisionářskou smlouvu, jejímž obsahem bylo vyřízení celního odbavení. Stěžovatelova obrana v řízení před obecnými soudy byla založena zejména na tvrzení, že vedlejší účastník jednal nad rámec svého zmocnění, jestliže zaplatil dopravci dopravné, neboť k takovému postupu neměl od stěžovatele souhlas. Poukazoval přitom na § 578 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož se může komisionář od pokynů komitenta odchýlit, jen je-li to v zájmu komitenta a nemůže-li si vyžádat jeho souhlas. Vedlejší účastník naproti tomu tvrdil, že dopravné musel podle uzavřené komisionářské smlouvy zaplatit, neboť jen tak mohl získat potřebné doklady k celnímu odbavení, bez těchto dokladů by vedlejší účastník nemohl dostát svým závazkům z komisionářské smlouvy. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále také jen "obvodní soud" nebo "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 16. 4. 2002, č.j 28 C 10/99 - 99, uložil ve výroku č. I stěžovateli povinnost zaplatit 41.462 Kč a nahradit náklady řízení; návrh na zaplacení úroků z prodlení výrokem č. II zamítl. V odůvodnění soud uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena komisionářská smlouva, přičemž z právní úpravy této smlouvy vyplývá, že komitent je povinen uhradit komisionáři veškeré náklady spojené s vyřízením věci. V daném případě je tedy podle obvodního soudu zákonnou i smluvní povinností stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi přepravné, které za stěžovatele zaplatil v souvislosti s vyřízením celního odbavení. K odvolání vedlejšího účastníka i stěžovatele byl uvedený rozsudek obvodního soudu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2002, č.j. 53 Co 234/2002 - 131, zrušen, neboť se soud prvního stupně nezabýval výší nároku, ani se nevypořádal se všemi částmi obrany stěžovatele, což dle odvolacího soudu způsobilo nepřezkoumatelnost rozhodnutí obvodního soudu. Obvodní soud pro Prahu 10 v následném řízení žalobu rozsudkem ze dne 20. 5. 2003, č.j. 28 C 10/99 - 150, zamítl s odůvodněním, že plnění, kterým vedlejší účastník za stěžovatele zaplatil přepravné, je plněním, které je třeba posoudit podle úpravy bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastník uhradil přepravné, aniž by tato povinnost pro něho vyplývala z komisionářské smlouvy či by pro něj vyplývala z pokynu stěžovatele. Vedlejší účastník tak plnil to, co měl stěžovatel po právu plnit sám, což zakládá nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 454 občanského zákoníku, který je však promlčený ve smyslu § 107 občanského zákoníku. Usnesením ze dne 19. 6. 2004, č.j. 39 Co 261/03 - 190, Městský soud v Praze (dále také jen "městský soud" nebo "odvolací soud") toto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil opět pro nepřezkoumatelnost. Posledním rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 11. 2005, č.j. 28 C 10/99 - 210, byla žaloba podruhé zamítnuta. Částka ve výši 41.462 Kč dle soudu představuje částečně výdaje spojené s činností vedlejšího účastníka podle komisionářské smlouvy a částečně odměnu za tuto činnost. Vedlejší účastník však zaplatil částky přepravného bez příkazu stěžovatele a nad rámec jeho uděleného pověření a tím jednal na svůj vlastní účet. Nárok vedlejšího účastníka na úhradu bezdůvodného obohacení je promlčen podle § 107 občanského zákoníku. Dále dovodil, že si vedlejší účastník nepočínal s odbornou péčí při zařizování záležitosti stěžovatele a neumožnil mu tím bránit se vůči dopravci důsledkům pozdní dopravy zboží, čímž vznikla stěžovateli škoda. Nárok na úplatu, ve kterém je obsažena i náhrada nákladů ve smyslu § 588 obchodního zákoníku, nevznikl podle § 587 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť vedlejší účastník při vyřizování záležitostí pro stěžovatele (proclení dopravovaného zboží) nesplnil své povinnosti dle § 586 obchodního zákoníku. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze poslední rozsudek obvodního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 41.462 Kč, jinak rozsudek obvodního soudu co do zamítnutí 22% úroku z prodlení z částky 41.462 Kč potvrdil. Na rozdíl od obvodního soudu hodnotil městský soud nárok vedlejšího účastníka jako úhradu nutných nákladů podle § 588 obchodního zákoníku, proto nemůže být promlčen, neboť promlčecí doba je čtyřletá a jako taková ke dni podání žaloby neuplynula. To, že šlo v případě vyplacení dopravného o nutný výdaj podle § 588 obchodního zákoníku je dáno dikcí § 32 odst. 1 vyhlášky č. 17/1966 Sb., o leteckém přepravním řádu, ze které vyplývá, že pro případ proclení zboží musely být nejprve zaplaceny neuhrazené výlohy. Žádal-li tedy stěžovatel zboží vydat a proclít, musel vedlejší účastník nutně tyto výlohy zaplatit. Stěžovatel namítá, že rozsudek městského soudu představuje tzv. překvapivé rozhodnutí, jak je vymezuje ustálená judikatura Ústavního soudu. Městský soud změnil právní náhled na věc, hodnotil-li nárok vedlejšího účastníka nikoli jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž podle § 588 obchodního zákoníku. Tímto postupem bylo stěžovateli podle jeho tvrzení znemožněno vyjádřit se k novému právnímu náhledu odvolacího soudu, případně předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Překvapivost napadeného rozhodnutí je podle stěžovatele násobena tím, že předmětnou věc městský soud přezkoumával již dvakrát a nikdy nezaujal právní náhled, který je základem ústavní stížností napadeného rozsudku. Povinností městského soudu bylo za dané procesní situace rozsudek obvodního soudu zrušit. Překvapivost ústavní stížností napadeného rozsudku je podle stěžovatele založena i na skutečnosti, že městský soud vycházel z existence plné moci udělené jím vedlejšímu účastníkovi, ačkoli nebyla dohledána. Stěžovatel tvrdí, že výše uvedeným postupem byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníku řízení i vedlejšímu účastníku, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal na to, že již od počátku řízení, tj. od roku 1999 existovaly v tomto sporu dva právní názory hodnotící nárok vedlejšího účastníka odlišně. Stěžovatel se během celého řízení mnohokrát vyjadřoval k oběma právním názorům a překládal důkazy na podporu svých tvrzení. Není tedy podle něj pravda, že by mohl předložit "nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní". Současně upozornil na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 4. 2002, č.j. 28 C 10/99 - 99, který věc posoudil stejně jako odvolací soud ve svém posledním rozsudku a proti kterému podával stěžovatel odvolání. Ústavní soud zaslal vyjádření vedlejšího účastníka stěžovateli a umožnil mu, aby se k němu vyjádřil. Stěžovatel v replice uvedl, že vedlejší účastník na jeho argumenty uvedené v ústavní stížnosti a jím citovanou judikaturu Ústavního soudu v podstatě nereagoval, pouze poukázal na skutečnost, že se jednalo o první náhled účastníka řízení na věc, neboť primárně byla důvodem pro zrušení všech rozhodnutí soudu prvního stupně jejich nepřezkoumatelnost. Stěžovatel zdůrazňuje, že překvapivost napadeného rozhodnutí spočívá v libovůli účastníka, který vycházel pouze z části zjištěného skutkového stavu věci a vzhledem k procesní situaci rozhodl zcela nepředvídatelně. Skutečnost, že soud prv