I.ÚS 2459/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2459/13 ze dne 7. 7. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Bohuslava Belšána a 2) Danuše Belšánové, obou zastoupených JUDr. Čestmírem Kubátem, CSc., advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Maiselova 19, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 22 Cdo 3529/2011-119, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2011 č. j. 27 Co 27/2011-88 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 9. 2010 č. j. 9 C 123/2009-56 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně tvrzením, že soudy porušily jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítali, že obecné soudy měly odmítnout návrhy na řádné objasnění skutečného stavu věci. Obecné soudy podle nich neakceptovaly uplatněné procesní prostředky, přičemž se ani dostatečně nevypořádaly s předkládanou argumentací a důkazními návrhy. Zbylé námitky stěžovatelů se soustředily na postup obecných soudů, které se podle jejich názoru měly věnovat objasnění skutkového stavu věci a měly tedy hodnotit celý proces příslušného přidělovacího řízení. Na závěr stěžovatelé navrhli zrušení rozhodnutí obecných soudů a vrácení věci k novému projednání. 2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali proti žalovaným (Antonínu Haismanovi a Zbyňku Haismanovi) určení vlastnického práva k pozemku parc. č. X1 - zahrada, ležícího v kat. území Kvíc, obec S., ve prospěch České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "stát"). Stěžovatelé v žalobě zpochybňovali vlastnictví žalovaných k předmětnému pozemku. 3. Soud prvního stupně řízení ve vztahu k žalovaným zastavil; ve vztahu ke státu žalobu zamítl. Vycházel přitom z provedených listinných důkazů - spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 12 C 279/91, zejména pak z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 2. 1997 č. j. 12 C 279/91-132 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1999 č. j. 24 Co 73/98-171. Z rozhodnutí zjistil, že před Okresním soudem v Kladně bylo vedeno řízení, ve kterém se Antonín Haisman a Zbyněk Haisman v postavení žalobců domáhali proti stěžovatelům vydání pozemku parc. č. X1 - zahrada, ležícího v kat. území Kvíc, obec S. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo stěžovatelům uložena povinnost vydat Antonínu Haismanovi a Zbyňku Haismanovi předmětný pozemek s odůvodněním, že pozemek nikdy nepřešel do vlastnictví státu ani do vlastnictví stěžovatelů. S ohledem na výše uvedené soud ve vztahu k žalovaným řízení zastavil s poukazem na ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., tedy překážku věci pravomocně rozsouzené; ve vztahu ke státu dospěl k závěru, že stěžovatelé nemají na určení naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř.]. 4. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi stěžovateli a žalovanými potvrdil; ve vztahu ke státu řízení zastavil. Konstatoval, že v posuzované věci bylo o vlastnictví k předmětnému pozemku již pravomocně rozhodnuto v rámci žaloby na plnění vedené u Okresního soudu v Kladně (viz výše). Za daného stavu bylo podle soudu třeba dovodit, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu o určení již proto, že jím byla současně fakticky posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění. Současně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelé nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když jejich postavení není nejisté. Požadovaným určením by rovněž nebylo možné dosáhnout odstranění sporů stěžovatelů s žalovanými o tzv. sousedská práva. Nadto uvedl, že na straně stěžovatelů je dán i nedostatek věcné legitimace k podání žaloby na určení, neboť žalobci nejsou účastníky sporného práva, o které v řízení jde. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro absenci zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. II. 6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů není důvodný. 7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí. 8. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "prozařování" základních práv a svobod do soukromého práva. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. 9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti právnímu posouzení věci obecnými soudy, konkrétně proti tomu, že obecné soudy se jejich návrhem meritorně nezabývaly. Podle stěžovatelů v řízení byly splněny podmínky pro meritorní přezkum žaloby. Současně zpochybňují závěry obecných soudů o absenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva ve vztahu ke státu a překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k žalovaným. 10. Podle ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. "jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu." Důležitým faktorem v tomto ohledu je přitom zjištění, zda skutečně jde o totožnou věc. Pro překážku věci pravomocně rozhodnuté není podstatné postavení osob (původních účastníků) v novém řízení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 2 Cmo 241/2012-38). O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. Totožnost předmětu řízení je dána, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2454/99). 11. Pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1997 sp. zn. Pl. ÚS-st. 4/97 (ST 4/7 SbNU 308)]. K předmětné problematice dále srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. II. ÚS 623/2000 (N 55/26 SbNU 99), nález Ústavního soudu ze dne ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. IV. ÚS 20/97 (N 45/7 SbNU 303) a další. 12. K povinnosti oprávněné osoby žalovat na vydání věci podle ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, případně o uložení povinnosti uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93). O