Ústavní soud I.ÚS 2460/20 – Kárná opatření

Napadeným usnesením Nejvyšší soud rozhodl, že soudci Nejvyššího soudu nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 360/2020.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za nesprávné. Poukazuje na předchozí řízení Nejvyššího soudu, v němž dotčení soudci rozhodovali o stížnosti pro porušení zákona (usnesením č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693 ze dne 7. června 2017 Nejvyšší soud konstatoval porušení zákona ve prospěch obviněných); již v průběhu řízení Nejvyšší soud nevyhověl námitce stěžovatele na podjatost soudců a nevyloučil je (sp. zn. 6 Tz 3/2017 ze dne 31. května 2017), což stěžovatel napadl stížností, kterou Nejvyšší soud zamítl jako nepřípustnou (č. j. 6 Tz 3/2017-II.-797 ze dne 26. června 2017).

Následné ústavní stížnosti stěžovatele proti jednotlivým usnesením Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné (viz sp. zn. I. ÚS 2981/17 ze dne 21. září 2017, sp. zn. II. ÚS 2395/17 ze dne 5. září 2017 a sp. zn. II. ÚS 3016/17 ze dne 25. září 2017, všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz). Poté, co v trestním řízení rozhodl pravomocně odvolací soud, podal stěžovatel dovolání, k jehož projednání byli rozvrhem práce určeni titíž soudci, které již v předchozím řízení považoval za podjaté. O nové námitce stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením.

Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. III. ÚS 182/99 ze dne 25. května 2000 (N 77/18 SbNU 169) či sp. zn. III. ÚS 1455/11 ze dne 18. července 2013 (N 125/70 SbNU 141)] i Evropského soudu pro lidská práva namítá porušení kontradiktornosti, tedy práva reagovat na důkazy a vyjádření druhé strany, které mělo být porušeno tím, že v jeho věci rozhodl Nejvyšší soud o stěžovatelem tvrzené podjatosti soudců, aniž by mu poskytl jejich vyjádření. Stěžovatel tvrdí, že rozhodující senát se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami - nebyly provedeny navržené důkazy (zejména svědecké výpovědi, jak se nátlak prezidenta republiky a ministra spravedlnosti měl projevit v rozhodování soudců); námitky podjatosti opakuje a tvrdí vady - nedostatečnost odůvodnění napadeného usnesení [viz například nález sp. zn. II. ÚS 1437/07 ze dne 9. ledna 2008 (N 5/48 SbNU 41)].

Stěžovatel poukazuje na konkrétní mediální výstupy prezidenta a dovozuje jeho vliv na soudce, k tomu odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kinský proti České republice č. 42856/06 ze dne 9. února 2012 i na nález sp. zn. Pl. ÚS 9/09 ze dne 28. července 2009 (N 166/54 SbNU 117), podle kterého rozhodování o podjatosti soudců Nejvyššího soudu soudci stejného soudu zakládá důvodné pochybnosti o jejich nezávislosti a nestrannosti.

Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadeným usnesením Nejvyšší soud porušil jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1, 38 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje jeho zrušení.

Jak je z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ale i z ústavní stížnosti a usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2395/17 patrné, stěžovatel namítá podjatost soudců (Nejvyššího soudu) jednak na základě jejich předchozího rozhodování, především však opakovaně i s odkazem na působení dalších (politických) subjektů na rozhodování soudců, kterým přisuzuje neschopnost (nemožnost) vzdorovat vnějším tlakům, majícím (podle přesvědčení stěžovatele) ovlivnit jeho potrestání.

Podle stěžovatele mají soudci Nejvyššího soudu důvod obávat se, že prezident a (případně) ministr spravedlnosti (ministerstvo) mohou ovlivnit jejich kariérní postup, iniciovat kárné řízení proti nim, a proto raději vyhoví jejich (tušeným) představám v neprospěch stěžovatele. Ačkoli ani oprávnění prezidenta zahájit kárné řízení proti kterémukoliv soudci [§ 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů] neznamená, že takové řízení bude zakončeno kárným opatřením (§ 88 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), je prezident očekávaným iniciátorem kárného řízení. Stěžovatel opakovaně zpochybňuje morální integritu (všech) soudců a existenci právního státu; svá tvrzení o podjatosti soudců zakládá především na projevech představitelů výkonné moci, soudcům vytýká především to, že (jak) v jeho věci již dříve rozhodovali.

Úkolem soudu při rozhodování o námitce podjatosti soudců, v tomto případě rozhodujících na základě rozvrhu práce Nejvyššího soudu, není hodnotit jednotlivá předložená tvrzení, ale posoudit, nakolik (zda) prokazují vztah soudce k účastníkům řízení nebo k souzené věci. Rozhodování o námitce podjatosti proto není (sporným) řízením v pravém slova smyslu, které by mělo mít kontradiktorní charakter a jehož předmětem by mělo být porovnání důkazů svědčících jedné či druhé straně, už proto, že zde nejde o strany sporu. Vyjádření jednotlivých soudců zaslané k posouzení důvodnosti námitky na vyloučení z projednávání je projevem jejich subjektivního vztahu k účastníkům řízení nebo k věci a může mít v zásadě dvě podoby: soudce se cítí být "zainteresován" anebo "závadný" vztah účastníkům řízení nebo k věci samé soudce necítí. Orgán posuzující tvrzenou podjatost zhodnotí, nakolik jsou tvrzení navrhovatele relevantní a objektivně vzbuzující obavy anebo do jaké jde o subjektivní projekci nespokojenosti, antipatií, popřípadě snahu o obstrukce. Nemá-li posouzení tvrzené podjatosti povahu kontradiktorního řízení, není na místě předkládat vyjádření soudců navrhovateli ani provádět důkazy způsobem "běžného" sporného řízení, jde "jen" o posouzení relevantnosti tvrzení navrhovatele.

Soudce může být vyloučen jen tehdy, jeví-li se objektivně nestrannému pozorovateli, že jeho vztah k věci nebo k účastníkům (jejich zástupcům), dosahuje intenzity znemožňující jeho schopnost rozhodovat podle zákonem stanovené povinnosti nezávisle a nestranně. "Nestrannost soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah." [viz nález sp. zn. I. ÚS 370/04 ze dne 27. října 2004 (N 159/35 SbNU 181)].

Nejvyšší soud se dostatečně vypořádal s návrhem stěžovatele a reagoval na jeho námitky, které nyní v ústavní stížnosti opakuje, zjevně nespokojen se způsobem, jak o nich bylo rozhodnuto. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) neznamená, že obecné soudy musí o návrhu účastníka řízení rozhodnout způsobem, který očekává, a nekriticky akceptovat všechna jeho subjektivní tvrzení, jimiž podporuje svoji verzi, své vidění věci. Rozhodnutí o nepodjatosti soudců Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není způsobilé zasáhnout právo stěžovatele na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny); nesmí-li být nikdo stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), nemůže skutečnost, že rozhodoval soud ve složení odpovídajícím zákonným požadavkům, ani že k tvrzením stěžovatele nebyla stanoveným postupem přiznána relevance, znamenat protiústavní zbavení svobody, zejména tehdy, bylo-li již dříve pravomocně rozhodnuto o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny) v souladu se zákonným vymezením trestného činu a příslušného trestu za jeho spáchání (čl. 39 Listiny).

Namítá-li stěžovatel porušení práva na obhajobu - čas na její přípravu (čl. 40 odst. 3 Listiny), ani zde Ústavní soud nespatřuje tvrzený zásah; fakt, že nebyly akceptovány všechny jím předložené návrhy v řízení o námitce podjatosti soudců, neznamená, že bylo zasaženo do jeho základních práv.

Relevantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu se Nejvyšší soud dostatečně zabýval a lze na ni odkázat. Upozorňuje-li stěžovatel na nález sp. zn. Pl. ÚS 9/09 (o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu rozhodovali soudci Nejvyššího soudu), odkazuje Ústavní soud na aktuální zákonnou úpravu § 31 trestního řádu, podle které je pravomoc rozhodovat o vyloučení soudce Nejvyššího soudu svěřena jinému senátu téhož soudu, která byla inkorporována zákonem č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tedy zjevně i v reakci na citovaný nález. Tato úprava odstranila nebezpečí, že orgán (soudce), jež má být vyloučený, bude o vyloučení sám rozhodovat a definovala, kdo je takovým rozhodováním pověřen. Jakkoliv jde o shodný orgán (Nejvyšší soud), nelze bez dalšího přisuzovat jinému senátu nedostatek objektivity při rozhodování.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by podporovalo tvrzení o zásahu do jeho základních práv; Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesními předpisy své rozhodnutí řádně, srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnil.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.