I.ÚS 2505/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2505/11 ze dne 23. 8. 2012 N 142/66 SbNU 173 Nepřípustnost aplikace § 142 občanského soudního řádu v řízení o přezkumu rozhodnutí o vkladu vlastnického práva k nemovitosti dle části páté o. s. ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů - ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 2505/11 ve věci ústavní stížnosti P. G., M. G., M. G. a K. G. proti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2011 č. j. 1 Co 280/2010-175 vydaného v řízení o žalobě stěžovatelů na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelé společnou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedený výrok rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a požadovali jeho zrušení. Ve strukturovaném návrhu nejprve provedli skutkový popis vývoje svého případu (část "A") a poté vymezili ta základní práva, která byla údajně napadeným výrokem porušena, a snesli argumenty pro svoje tvrzení (část "B"). 2. Ke skutkovému vývoji případu stěžovatelé uvedli, že dne 21. 6. 2007 byla mezi nimi jako prodávajícími a společností LAPP KABEL, s. r. o., jako kupujícím uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě prodávali konkrétní pozemek vymezený v geometrickém plánu. Návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch kupující společnosti příslušný katastrální úřad zamítl. Z tohoto důvodu podali stěžovatelé žalobu na povolení vkladu u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s připomenutím, že tato žaloba podle koncepce opravného prostředku nemohla směřovat proti katastrálnímu úřadu, že jako účastník řízení o této žalobě musela být označena kupující společnost, která sama mohla žalobu rovněž podat, ale neučinila tak. Krajský soud poprvé žalobu zamítl, na základě odvolání stěžovatelů byl tento rozsudek vrchním soudem potvrzen. Stěžovatelé podali proti němu dovolání, Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a v další fázi vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobě stěžovatelů vyhověl (výrok I) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), přičemž stěžovatelé v této fázi řízení žádali vrchní soud, aby jim přiznal náhradu nákladů řízení vyčíslenou částkou 22 100 Kč. 3. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadeným výrokem došlo k zásahu do jejich práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Konkrétně mělo dojít k porušení jejich práva na řádný zákonný proces garantovaného článkem 90 větou první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na spravedlivé soudní řízení garantovaného články 36 a 38 Listiny, článkem 6 odst. 1 Úmluvy a článkem 14 odst. 1 Paktu a dále práva na ochranu vlastnictví garantovaného článkem 11 odst. 1 Listiny a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelé dále zastávají názor, že vrchní soud porušil i princip tzv. legitimního očekávání, které na jejich straně existovalo. 4. Konkretizaci svých tvrzení stěžovatelé nejprve koncentrují do zdůraznění významu rozhodování o nákladech soudního řízení jako integrální součásti soudního řízení [s využitím odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 511/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 124/61 SbNU 817)] s vědomím, že Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, např. pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že vrchní soud nesprávně interpretoval a aplikoval normy "jednoduchého" práva o náhradě nákladů řízení tak, že tím zasáhl do jejich ústavně zaručených práv. V této souvislosti připomínají, že vrchní soud sice uznal jejich úspěch v řízení, avšak s ohledem na charakter sporu byl úspěšný i druhý účastník, který se také vkladu vlastnického práva domáhal; jestliže se katastrální úřad nestal účastníkem řízení, nebylo komu uložit povinnost k náhradě nákladů řízení žalobcům. Tyto závěry vrchního soudu nejsou podle stěžovatelů správné. Poukazují na okolnost, že s ohledem na rozsudek dovolacího soudu legitimně očekávali, že jim bude přiznána náhrada nákladů řízení, které museli ze svého majetku vynaložit na obranu svého práva - toto legitimní očekávání nebylo ze strany vrchního soudu naplněno, navíc se o argumentaci odvolacího soudu dozvěděli až z písemného vyhotovení jeho rozsudku (přitom soudu předložili písemně vyčíslení uplatněných nákladů řízení, tudíž soudu nebránilo, aby na toto jejich podání soud reagoval v tom smyslu, že zvažuje nepřiznání náhrady nákladů řízení, čímž by jim otevřel prostor pro uplatnění jejich argumentace). Následně zdůrazňují, že kupující společnost pro ochranu svého práva ničeho neučinila, žalobu na povolení vkladu nepodala, ačkoliv jí v tom nic nebránilo; takto svoje právo účinně nebránila, a proto by měla nést důsledku svého postoje, své nečinnosti. Přitom stěžovatelé na obranu svého práva museli vynaložit náklady, a to nejen na soudní poplatky (za žalobu, za odvolání, za dovolání), ale také za právní zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Protože byli při obraně svého práva zcela úspěšní, nelze po nich spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené na tuto obranu nesli ke své tíži. Na podporu svých tvrzení ještě doplnili argumentaci z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 11 Cmo 134/2006 a z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3332/09 (N 66/56 SbNU 749) citovali tyto pasáže: "Řízení vedené dle části páté občanského soudního řádu není řízením sporným ani nesporným. Jedná se o řízení smíšené, ve kterém se prolínají prvky obou typů řízení, a s ohledem na to je nutno také přistupovat k přiměřenému užití ustanovení části první až čtvrté občanského soudního řádu. Prvky sporného řízení jsou mimo jiné patrné také z pojmosloví (na které poukazoval sám odvolací soud), kdy část pátá užívá pojmu ,žaloba' (nikoliv ,návrh'), včetně § 250a občanského soudního řádu, který hovoří o ,žalobci' a dalších účastnících řízení. ... Jak Ústavní soud výše uvedl, zásada úspěchu řízení je možná v těch řízeních, kde lze o úspěchu hovořit. Samotný § 142 odst. 1 občanského soudního řádu však neužívá pojmu ,žalobce' nebo ,žalovaný', ale užívá pojmu ,účastník řízení'. Z tohoto ustanovení se tak nepodává to, co uvedl odvolací soud, tedy že by se § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (zásada úspěšnosti) týkal jen vztahu mezi účastníky, jejichž účastenství je založeno dle § 90 občanského soudního řádu, ani to, že pokud má být na náhradový vztah mezi účastníky použit § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, musí tito být výslovně v občanském soudním řádu označeni jako ,žalobce a žalovaný' (nehledě na to, že v řízení dle části páté občanského soudního řádu je osoba, která zahájí řízení, označena jako ,žalobce'). Odvolací soud evidentně vůbec nevzal v potaz, že v případě řízení dle části páté občanského soudního řádu jde o řízení smíšené; jeho argumentace spíš naznačuje, že tento typ řízení nepovažuje za řízení sporné, přičemž zásadu úspěšnosti míní aplikovat pouze na řízení ryze sporná, resp. na řízení, kde zákon výslovně uvede, že účastníci řízení jsou ,žalobce a žalovaný'. Takový postup je však nutno považovat za rozporný s platnou právní úpravou, resp. je libovolný, když z odůvodnění nákladových výroků II a III odvolacího soudu není zřejmá (zákonná, racionální) podstata důvodů, pro které odvolací soud rozhodl odlišně od výsledku obou řízení." 5. Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny, Úmluvy, Dodatkového protokolu k Úmluvě a Paktu upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Ustanovení čl. 90 Ústavy Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Ustanovení čl. 38 Listiny: (1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. (2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákone