I.ÚS 2508/18

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. července 2018, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením policejního orgánu ze dne 21. ledna 2015 č. j. OKFK-2839-2002/TČ-2012-252301 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti ve smyslu § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, který měl spáchat ve formě spolupachatelství, přičemž dne 25. dubna 2017 byla na obžalované podána obžaloba.

Usneseními policejního orgánu ze dne 20. ledna 2015 byly podle § 79f trestního řádu stěžovateli zajištěny jako náhradní hodnota peněžní prostředky včetně jejich příslušenství a také peněžní prostředky dodatečně došlé včetně jejich příslušenství na jeho bankovních účtech vedených u České spořitelny a. s., GE Money bank, a. s. a Komerční banky, a. s., a to až do výše 15 000 000 Kč. Dále byla jako náhradní hodnota zajištěna nemovitost v k. ú. Kozičín a zajištěny byly i nemovitosti jeho manželky v k. ú. Králův Dvůr. Dne 12. března 2018 podal stěžovatel žádost o zrušení zajištění náhradních hodnot uvedených ve výroku rozhodnutí. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. března 2018 č. j. 3 T 50/2017-22930 podanou žádost zamítl.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které poukázal na svoji roli v posuzované trestní věci s tím, že jeho majetek i majetek jeho rodiny je bezdůvodně zablokován, je mu zadržována mzda, jakož i upřeno právo na obhajobu, kterou nemá z čeho platit. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením, napadeným ústavní stížností, podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu podanou stížnost zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v jeho případě došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho práv garantovaných Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"). Při rozhodování o zajištění prostředků v jeho konkrétním případě je třeba podle názoru stěžovatele zvažovat i další Ústavou zajištěná práva, zejména jeho nárok na mzdu za vykonanou práci a právo na obhajobu a hodnotit osobní situaci stěžovatele z hlediska zachování standardu slušného živobytí a z hlediska potřeb uspokojovat náklady, které jsou pro jeho osobní situaci nezbytné.

Stěžovatel dále namítal, že v průběhu trestního řízení v souvislosti s podanou obžalobou došlo ke změně jeho situace, popis skutku v obžalobě neobsahuje žádnou souvislost s prostředky, které byly zajištěny a jeho jednání může být posouzeno pouze jako porušování povinností při správě cizího majetku, kterýžto trestný čin je ovšem promlčen. Stěžovatel rovněž považuje za křivdu vymykající se zásadě přiměřenosti, že v podstatě pouze on, ačkoliv nepatří do okruhu hlavních obviněných, má zajištěn veškerý majetek.

Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, absentuje reakci na podstatnou část námitek, odůvodnění obsažené v bodě 7 usnesení posuzuje oprávněnost zajištění nikoliv z hlediska § 79f trestního řádu, ale z hlediska § 79a trestního řádu, což navozuje dojem, že krajský soud se záležitostí zabýval jen povrchně. Proto toto rozhodnutí podle názoru stěžovatele postrádá zákonný základ.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení opakovaně zdůraznil, že je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. nález ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209) a usnesení ze dne 13. července 2018 sp. zn. II. ÚS 2114/18].

Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci krajským soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval a vypořádal se i s námitkami stěžovatele, vznesenými v jeho stížnosti.

K námitce stěžovatele, že usnesení krajského soudu nebylo dostatečně odůvodněno, Ústavní soud poukazuje na to, že posuzuje řízení jako celek a krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, že i přes možné (a lidsky pochopitelné) obtíže stěžovatele, stran ztíženého přístupu k zajištěných finančním prostředkům (z hlediska obživy či hrazení právních služeb, apod.), je nutno ve shodě s prvým soudem setrvat na právním názoru, že dříve zajištěné peněžní prostředky a nemovitosti mohou být výnosem z trestné činnosti, což doposud vyvráceno provedeným dokazováním nebylo, aby bylo lze zajištění t. č., či v nejbližší budoucnosti, zrušit. Věc je zcela nepochybně skutkově i právně obtížná, lze předpokládat i trvání řízení v delší době, a proto není vyloučeno, že zajištění náhradních hodnot bude odůvodněno i v tomto dalším průběhu líčení.

Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny. Současně však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.