I.ÚS 2541/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2541/25 ze dne 25. 2. 2026 Omezení vlastnického práva veřejným prostranstvím a bezdůvodné obohacení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Hájka, zastoupeného Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2025 č. j. 28 Cdo 1074/2025-135, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Městské části Praha 10, sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Podstatou věci je nesouhlas stěžovatele s odůvodněním obecných soudů, které mu zamítly nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho pozemků jako veřejného prostranství. Stěžovatel především nesouhlasí s tím, že konkludentní souhlas jeho předchůdce s užíváním pozemků jej zavazuje. Zpochybňuje také to, že takový souhlas v sobě zahrnuje i bezúplatnost. 2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání svých pozemků jako veřejného prostranství a náhrady nákladů na pořízený znalecký posudek k ocenění bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") dospěl k závěru, že některé z těchto pozemků stěžovatele nejsou veřejným prostranstvím, neboť z nich nemá prospěch neomezená skupina občanů města (soukromé parkoviště a silniční spojení k němu). Ostatní pozemky jako veřejné prostranství posoudil. Přesto dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení za jejich užívání stěžovateli nenáleží. Ten pozemky nabyl kupní smlouvou. Stěžovatelův právní předchůdce musel souhlasit s výstavbou komunikací v rámci vybudování stavebního projektu. Příslušným úřadem byly stanoveny podmínky zbudování developerského komplexu, včetně doplnění komunikací. Vlastník, který umožnil zřízení komunikací na svých pozemcích v rámci developerského projektu, nutně udělil souhlas s jejich veřejným užíváním. Stěžovatel při nabývání vlastnického práva k těmto pozemkům měl a mohl zjistit jejich stav. Právní důvod ospravedlňující obohacení veřejnosti prostřednictvím vedlejší účastnice je založen rozhodnutím orgánu veřejné moci (stavebního úřadu) a předchozí vlastník byl přinejmenším srozuměn se zřízením veřejného prostranství. 3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se se skutkovým stavem, jak jej zjistil obvodní soud, i jeho právním posouzením. Uvedl také, že vzhledem k nedůvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení nemůže být důvodný ani související nárok na náhradu nákladů za znalecký posudek. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. Zdůraznil přitom, že projev vůle, kterým vlastník souhlasí s omezením svého vlastnického práva (jako předpokladu pro vznik veřejného prostranství) v sobě zahrnuje i vůli činit tak bezúplatně. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že pokud vlastník pozemku dal souhlas k jeho užívání jako veřejného prostranství, byť konkludentně, nemůže žádat bezdůvodné obohacení. Soudy se také nezabývaly tím, jak tento souhlas zavazuje právního nástupce. Obce si mají zajistit souhlas s užíváním pozemků vlastníků formou zřízení věcného břemene, případně formou obligace i s právními nástupci. Neučiní-li tak, jde o nedbalost, ze které nemohou těžit. Stěžovatel je již několikátým vlastníkem pozemků v řadě, a souhlas ho tak nemůže zavazovat. Budoucí vlastník sice může rozpoznat, že pozemky jsou užívány jako veřejné prostranství, nikoliv však to, že jsou užívány bezplatně. 6. Judikatura nadto vytváří dvojí kategorii právních nástupců podle toho, jak pozemek nabyli. Při přechodu vlastnictví např. děděním by pozemek asi zatížen nebyl. Konkludentní souhlas ve vztahu k bezúplatnosti za užívání pozemku zavazuje pouze vlastníka, který tento souhlas dal. Pro stěžovatele nebyl seznatelný. I z judikatury Ústavního soudu, např. nálezů ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 a ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. 8/08, plyne právo na náhradu při omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V případě veřejného prostranství vlastníku pozemku vzniká právo na vydání bezdůvodného obohacení. III. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele 7. Ústavní soud zaslal účastníku řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení ústavní stížnost k vyjádření. Možnost vyjádřit se využil pouze účastník řízení (tj. Nejvyšší soud). Vedlejší účastník (Městská část Praha 10) tuto možnost nevyužil. 8. Nejvyšší soud předně v podrobnostech odkázal na napadené rozhodnutí. Zdůraznil dále, že není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastněné třetí osobou, vzniká obecně bezdůvodné obohacení obce protiprávním užitím cizí hodnoty. I když existuje právní důvod užívání, nejde o titul k získání bezplatného prospěchu na úkor třetí osoby. Ke vzniku veřejného prostranství se vyžaduje souhlas vlastníka s veřejným užíváním. Souhlas není nezbytně zapotřebí pro jeho trvání. Souhlasný projev vůle s omezením vlastnického práva v sobě zahrnuje vůli tak činit bezplatně. V obecné rovině se k závěru o jednostranně neodvolatelném souhlasu s obecným užíváním veřejného prostranství a jeho závaznosti pro nového vlastníka, jež o omezení vlastnického práva při převodu věděl, opakovaně přiklonil i Ústavní soud. Ve stěžovatelem uváděných nálezech není otázka dobrovolného věnování pozemku veřejnému užívání řešena. Stěžovatel pomíjí, že developer realizující výstavbu obytného a komerčního centra věnuje pozemky "komunikačního charakteru" veřejnému užívání ve svém vlastním obchodním zájmu. Podle Nejvyššího soudu tak nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. 9. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu na vědomí a k případné replice. Podle stěžovatele Nejvyšší soud nereagoval na zásadní námitku ohledně porušení rovnosti forem vlastnictví. Právo obecného užívání nebylo sjednáno jako věcné ve formě služebnosti. Byl-li by na druhé straně neveřejný subjekt, soudy by ochranu užívacímu právu nesjednanému jako věcné břemeno neposkytly. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Upuštění od ústního jednání 11. Ústavní soud dospěl k závěru, že by ústní jednání nepřispělo k dalšímu objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Nekonání ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování. VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 12. Stěžovatel se dovolává dlouhodobé judikatury Ústavního soudu, podle níž docházelo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, bylo-li jejich vlastnické právo bez náhrady omezeno existencí veřejného prostranství. V právě posuzované věci jsou skutkové okolnosti přinejmenším v části obdobné jako okolnosti v této nálezové judikatuře. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení důvodnosti ústavní stížnosti. VI. 1. Obecně k právu na soudní podle čl. 36 odst. 1 Listiny 13. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecných soudů. Přesto věc může nabýt ústavněprávní dimenze, nedodrží-li soud při svém postupu procesní požadavky vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. Z něj vyplývá zejména právo jednotlivce na řádné odůvodnění rozhodnutí. Jeho smyslem je mj., aby se účastník řízení mohl srozumitelně dozvědět, jakými úvahami se soud při rozhodování jeho věci řídil (srov. nález ze dne 18. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 2690/24, bod 29, nebo ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 1343/20, bod 27). Právo na řádné odůvodnění zároveň není absolutní v tom smyslu, že by se soud v odůvodnění rozhodnutí musel podrobně zabývat každou námitkou účastníků řízení. S takovými námitkami se soud má povinnost vypořádat způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek (srov. nález ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2744/24, bod 23, nebo ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1895/14, bod 31). 14. I pokud soud své rozhodnutí v souladu s výše uvedeným řádně odůvodní, je stále možné, aby výkladem podústavního práva porušil právo účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení ústavnosti totiž dochází i v případě tzv. kvalifikovaných vad. Mezi ně patří situace, kdy se obecný soud dopustí nepřípustné libovůle. Ústavní soud ve své judikatuře