I.ÚS 2573/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2573/11 ze dne 11. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. R., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. června 2009 č. j. 22 C 248/2007-57, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010 č. j. 70 Co 146/2010-81 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2011 č. j. 30 Cdo 4039/2010-100, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující. Městský soud v Praze potvrdil napadeným rozsudkem shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně (stěžovatelky) proti Ministerstvu průmyslu a obchodu na zaplacení částky 15 000 000 Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup Ministerstva průmyslu a obchodu, kterého se mělo dopustit jakožto zřizovatel státního podniku Brněnské papírny, státní podnik, v likvidaci; žádné z účastnic nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že stěžovatelka - žalobkyně je jedním z restituentů, kteří vedou u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. 5 C 399/93 řízení o vydání majetku znárodněné firmy C. M. Kopřiva proti povinné Brněnským papírnám, s. p., v likvidaci. Nesprávný úřední postup žalované spatřovala žalobkyně v tom, že jako zakladatelka státního podniku nevykonávala svoji zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 15 písm. g) zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku (dále jen zákon č. 77/1997 Sb.), ve spojení s § 3 zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (dále jen zákon č. 552/1991 Sb.), kontrolovat, zda státní podnik postupuje v souladu s platnými právními předpisy. Žalovaná strana nikdy nedala pokyn ani neučinila žádné opatření k tomu, aby uvedený státní podnik začal v souladu se zákonem vydávat majetek oprávněným restituentům, a touto nečinností se - dle žalobkyně -dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda činnost (eventuálně nečinnost) zakladatele státního podniku ve vztahu ke státnímu podniku lze považovat za úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Judikatura (prý) dovodila, že aby se jednalo o postup úřední, musí tak postupovat osoby, které plní úkoly státního orgánu, a tento postup musí sloužit k výkonu státní moci. Podmínkou tedy je, že stát prostřednictvím svých orgánů či jiných subjektů vystupuje při jejím uplatňování jako nositel veřejné moci. Odvolací soud vyšel i z judikatury Nejvyššího soudu, že nakládání se státním majetkem není výkonem veřejné moci; dále se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná strana jako zakladatel státního podniku nejedná ve vztahu ke státnímu podniku jako orgán při výkonu veřejné moci a není oprávněna dávat státnímu podniku pokyny, jakým způsobem mají být vypořádány restituční nároky. Podle ustanovení § 15 písm. g) zákona č. 77/1997 Sb. má zakladatel právo a povinnost požadovat informace o hospodářské činnosti a stavu majetku státního majetku a právo na kontrolu a ověřování těchto informací způsobem stanoveným v zákoně č. 552/1991 Sb. Toto ustanovení však zakladateli nepřiznává žádné oprávnění ukládat státnímu podniku závazné pokyny. Nezakládá rovněž oprávnění kontrolovat, zda státní podnik postupuje v souladu s restitučními předpisy; k tomu je příslušný pouze soud projednávající restituční spor. Odvolací soud uzavřel, že činnost, resp. nečinnost, zakladatele státního podniku ve vztahu ke státnímu podniku nelze považovat za úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a proto nebyl splněn základní předpoklad pro přiznání zadostiučinění žalobkyni podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění uvedl Nejvyšší soud především následující: "Základní otázkou tedy je, zda stát jako zakladatel státního podniku vystupuje při kontrole hospodaření státního podniku v tzv. vrchnostenské pozici či nikoliv. Účelem přijetí nové právní úpravy zákona č. 77/1997 Sb. bylo legislativně vymezit výkon práv zakladatele státního podniku, tedy nalézt optimální vztahy a vazby mezi zakladatelem, dozorčí radou a statutárními orgány podniku, a vytvořit podmínky pro proces postupného útlumu činnosti státních podniků (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 77/1997 Sb.). Stát jako vlastník státního majetku se při hospodaření se státním majetkem řídí podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen zákon "o majetku České republiky"), jenž je vůči zákonu č. 77/1997 Sb. ve vztahu zákona obecného a speciálního. V posuzované věci není rozhodující charakteristika příslušného ministerstva jakožto ústředního orgánu státní správy podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, jak uvádí dovolatelka, ale jeho vymezení jako organizační složky státu podle ustanovení § 3 zákona o majetku České republiky. Organizační složky státu, přestože nejsou právnickými osobami a nemají právní subjektivitu, realizují právo hospodařit a nakládat s majetkem státu, kdy vstupují za stát do různých majetkoprávních vztahů, mimo jiné i do specifických "vnějších" majetkoprávních vztahů se státními podniky, které vykonávají svým jménem a na vlastní odpovědnost vlastnická a jiná majetková práva státu (blíže srov. Havlan, P.: Stát jako subjekt vlastnického a jiných majetkových práv v nové právní úpravě (vybrané otázky I.), Časopis pro právní vědu a praxi 2/2001, s. 123, nebo Plíva, S.: K pojetí nové úpravy hospodaření s majetkem státu, Právní rozhledy 10/2000, s. 423). Státní podniky se řídí nejen zvláštními právními předpisy, ale i těmi ustanoveními zákona o majetku České republiky, které se vztahují na organizační složky státu příslušné hospodařit s majetkem státu, nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům. Ustanovení § 15 zákona č. 77/1997 Sb. upravuje práva a povinnosti zakladatele státního podniku, které mají na jedné straně zabezpečit garance péče o státní podnik, a na druhé straně umožnit podniku svobodně vykonávat ekonomické a obchodní aktivity. Práva a povinnosti zakladatele vyplývající z tohoto ustanovení mají charakter "koncepčních a schvalovacích funkcí"(srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 77/1997 Sb.), zatímco samotnou činnost podniku řídí ředitel, a kontrolní a dozorčí činnost vykonává dozorčí rada podle § 13 zákona č. 77/1997 Sb. Právo a povinnost zakladatele požadovat informace o hospodářské činnosti a stavu majetku podniku koresponduje s jednotlivými povinnostmi dozorčí rady, která projednává výsledky hospodaření státního podniku a své stanovisko předkládá řediteli a zakladateli (§ 13 odst. 1 písm. b)), je povinna upozornit ředitele a zakladatele na zjištěné nedostatky; přitom může navrhnout řediteli opatření k nápravě (§ 13 odst. 1 písm. g)), a je povinna na požádání zakladatele poskytnout mu informace nebo provést šetření, a to ve lhůtě jím stanovené (§ 13 odst. 1 písm. h)). Zakladatel - organizační složka státu - nemůže navrhovat jednotlivá opatření k nápravě, neboť toto oprávnění má pouze dozorčí rada a vykonat je může pouze ředitel podniku jako statutární orgán. Kontrola a ověřování informací, které byly zakladateli sděleny, se provádí podle zákona č. 552/1991 Sb., který upravuje tzv. kontrolní řád, tedy procesní postup při výkonu kontroly. Z odkazu na použití postupů dle zákona o státní kontrole však nelze usuzovat na výkon veřejné moci ministerstvem, jak dovozuje dovolatelka. Zákon č. 552/1991 Sb. určuje toliko procesní postup kdo a s jakými právy a povinnostmi může provádět kontrolu a ověřovat informace o hospodářské činnosti podniku, neboť zákon č. 77/1997 Sb. speciální úpravu kontrolního postupu neobsahuje. Není tedy pochyb o tom, že vztah ministerstva jako zakladatele státního podniku a státního podniku je vztahem státu v pozici vlastníka státního majetku a subjektu, kterému svěřil právo s majetkem hospodařit. Ministerstvo při kontrole hospodaření státního podniku dle § 15 zákona č. 77/1997 Sb. neuplatňuje nad státním podnikem veřejnou moc, nýbrž oprávnění vlastníka kontrolovat nakládání se svým majetkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2274/2003, publikované pod číslem R 73/2006). Všechna práva a povinnosti, která zakladatel státního podniku vykonává, svědčí toliko o veřejnoprávní povaze podniku. Závěr odvolacího soudu o tom, že nakládání se státním majetkem není výkonem veřejné moci, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i v souladu s právní úpravou. Ustanovení § 46 zákona o majetku České republiky stanoví, že: "Škoda vzniklá v důsledku postupů a rozhodování při hospodaření s majetkem podl