Ústavní soud I.ÚS 2573/20

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Nejvyššího soudu. Dále stěžovatelka podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušení § 167 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen "insolvenční zákon").

Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozhodnutí a dalších podkladů přiložených k ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi vedlejšími účastnicemi. Dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění krajský soud uvedl, že v rámci insolvenčního řízení dlužníka byly prodány nemovitosti sepsané v majetkové podstatě dlužníka, a to prodejem mimo dražbu za cenu 4 050 000 Kč. Cena byla stanovena znaleckým posudkem jako jejich tržní hodnota. Právní předchůdkyně stěžovatelky měla za dlužníkem zajištěnou pohledávku ve výši 4 217 442 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce, přičemž její zástavní právo bylo na nemovitostech jako třetí v pořadí. Podle krajského soudu stěžovatelka neplatnost kupní smlouvy spatřovala v tom, že jejím uzavřením došlo k nepřípustnému zkrácení věřitelů dlužníka, když prodejní cena nemovitostí neodpovídala jejich reálné hodnotě, která měla být podle jejího názoru výrazně vyšší.

Krajský soud konstatoval, že napadená kupní smlouva byla uzavřena v souladu se zákonem a je tedy platná. Podle jeho názoru je posouzení výše kupní ceny bez souvislosti s tvrzenou neplatností kupní smlouvy. Dále krajský soud uvedl, že pokud stěžovatelka namítá nesprávnost postupu insolvenčního správce, může se domáhat náhrady škody způsobené nezákonným jednáním insolvenčního správce.

Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že odvolání stěžovatelky není opodstatněné. Vrchní soud konstatoval, že rozsudek krajského soudu považuje za věcně správný.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. Podle Nejvyššího soudu postupovala insolvenční správkyně podle pokynů prvního z věřitelů, který vzhledem k ceně stanovené znaleckým posudkem a vzhledem ke znění § 167 odst. 3 insolvenčního zákona zůstal jediným zajištěným věřitelem. Podle Nejvyššího soudu se stěžovatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace zpochybnit správnost rozhodnutí vrchního soudu a řízení nebylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva a svobody. Konkrétně uvádí, že bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tvrdí, že bylo porušeno její základní právo na účinné opravné prostředky zaručené čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka je přesvědčena, že § 167 odst. 3 insolvenčního zákona je protiústavní. Domnívá se, že tato část právního předpisu umožňuje svévolné jednání insolvenčního správce, které vede ke krácení zákonných práv zjištěných věřitelů. V tom se stěžovatelka odvolává na nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb. - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz) a nález sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.). Domnívá se, že tvrzení, že její zájmy obhájí insolvenční správkyně, je v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka namítá, že nebyla v insolvenčním řízení plně uspokojena její pohledávka, což bylo způsobeno především aplikací protiústavního ustanovení insolvenčního zákona.

Stěžovatelka je dále přesvědčena, že o následném řízení o neplatnost právního titulu (kupní smlouvy) zpeněžení majetku dlužníka obecné soudy konstatovaly, že se jedná o nepřípadný prostředek nápravy. Tím jí měly odepřít spravedlnost a neumožnily jí efektivně zamezit škodlivému následku vzniklé situace. Za vhodnou alternativu nepovažuje žalobu na náhradu škody uplatněnou proti insolvenční správkyni, protože podle jejího názoru nesměřuje k ochraně jejího práva.

Dle názoru stěžovatelky insolvenční správkyně nechala vyhotovit znalecký posudek znalce, který je na ní ekonomicky závislý, a který určil cenu výrazně nižší, než odpovídá skutečnosti. V důsledku podhodnocení nemovitosti stěžovatelka, ačkoliv její pohledávka coby zajištěného věřitele byla zajištěna, nebyla považována ve vztahu ke zpeněžování nemovitých věci za zajištěného věřitele.

Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stěžovatelka navrhla odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozsudků.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Přestože ústavní stížnost zmiňuje ústavněprávní rozměr, staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v soustavě obecného soudnictví. Takovou pravomoc však Ústava České republiky Ústavnímu soudu nedává. Hodnocení důkazů a právní posouzení věci spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud smí realizovat svou pravomoc pouze v případě zásahu do základních práv a svobod, pokud důkazní řízení bylo zcela mimo limity kladené ústavním právem, případně, pokud právní hodnocení vykazuje takové vady, které porušují základní práva a svobody stěžovatelů.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem soudního znalce a insolvenční správkyně a následně obecných soudů, které mělo být zapříčiněno protiústavností § 167 odst. 3 insolvenčního zákona. Argumenty, které však stěžovatelka předkládá zůstávají na úrovni podústavního práva, případně v rovině nesouhlasu s postupem obecných soudů a vedlejších účastnic.

Obecné soudy postupovaly v souladu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami stěžovatelky a udržely se tak v limitech, které jsou na jejich činnost kladeny. Nesouhlas stěžovatelky s postupem požadujícím náhradu případné vzniklé škody po insolvenční správkyni nemá vliv na existenci tohoto institutu, a tedy na jeho významu jako prostředku nápravy. Není zcela v rukou stěžovatelů volit kroky k ochraně svých práv bez ohledu na jejich určení, ale musí se tak dít postupem předvídaným právními pravidly. Obecné soudy - již od první instance - stěžovatelce jasně a srozumitelně vysvětlily, jaký postup měla zvolit. Pokud tento postup stěžovatelka využít nehodlá (či nehodlala), nemůže to představovat zásah do jejích základních práv a svobod.

Totéž platí o jí namítané protiústavnosti aplikovaného ustanovení insolvenčního zákona. To, že se stěžovatelka domnívá, že toto ustanovení bylo aplikováno nesprávně neznamená, že je v rozporu s ústavním pořádkem.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Co se týče návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, pak takový postup by byl možný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3291/15 ze dne 26. 11. 2015). Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti. Stejný závěr platí i pro návrh na zrušení části insolvenčního zákona.