I.ÚS 2589/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2589/22 ze dne 14. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Michala Šandary, zastoupeného Mgr. Radkou Prokopcovou, advokátkou se sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022 č. j. 33 Cdo 183/2022-452 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021 č. j. 30 Co 41/2021-419, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý (řádný) proces a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 269 857,- Kč z titulu slevy z ceny díla, jehož předmětem bylo zateplení fasády rozestavěného domu stěžovatele jako žalobce, které žalovaný EKOSTAV Novotný s. r. o. (dále jen "žalovaný") provedl vadně. II Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že v září 2013 uzavřeli účastníci - stěžovatel a jednatel žalovaného, ústní smlouvu o dílo, kterou se žalovaný zavázal provést pro stěžovatele zateplení fasády jeho rozestavěného rodinného domu za cenu díla 230 000,- Kč. Dílo provedl žalovaný koncem roku 2013, přičemž stěžovatel průběžně hradil cenu díla až do částky 237 980,- Kč. Z důvodu nedodržení montážního návodu pro použitý zateplovací systém byly podle posudku znalce Ing. Luboše Betáka zjištěny na fasádě předmětného domu znatelné trhliny a praskliny, a to v míře větší než obvyklé. Zjištěná vada je podle znalce odstranitelná, přičemž cenu opravy znalec vyčíslil na částku 269 857,- Kč, vč. DPH. Zjištěné vady stěžovatel u žalovaného reklamoval v září 2015. Žalovaný však vady díla neodstranil ani stěžovateli neposkytl žádnou finanční náhradu. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") předmětnou věc posoudil podle ust. § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák.") a § 19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, s tím, že po marném uplynutí lhůty k vyřízení reklamace měl stěžovatel stejná práva, jakoby se jednalo o neodstranitelnou vadu díla, tj. včetně slevy z ceny díla. Obvodní soud žalobě vyhověl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu o zaplacení částky 117 857,- Kč zamítl, ve zbývajících 92 000,- Kč ho potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až VI.). Konstatoval, že nesouhlasí s postupem obvodního soudu při stanovení přiměřené slevy z ceny díla, neboť jím určená sleva je vyšší, než cena díla, přičemž její stanovení neodlišuje slevu z ceny díla od náhrady škody. Při stanovení přiměřené slevy přihlédl městský soud k povaze a rozsahu vad, ke sjednané ceně díla, k dalšímu možnému způsobu a rozsahu užívání věci a ke snížení funkčních vlastností díla a jeho estetické hodnoty. Zdůraznil, že právní úprava objednateli nezakládá nárok na náhradu nákladů na odstranění vad, neboť nelze ztotožnit odpovědnost za vady díla s odpovědností za škodu (§ 420 a násl. obč. zák.), když nárok na náhradu škody stěžovatel žalobou vůbec neuplatňoval. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl zčásti podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, pokud brojilo i proti nákladovým výrokům městského soudu, a zčásti podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř., pokud dovolání směřovalo proti té části rozsudku městského soudu, kterým bylo stěžovateli vyhověno. Ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl pro nepřípustnost podle ust. § 243c odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud připomněl, že by byl oprávněn řešit otázku přiměřenosti slevy z ceny díla jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů o této otázce v nalézacím řízení, což však není tento případ. III Stěžovatel po zevrubné rekapitulaci průběhu řízení argumentuje námitkami, které předestřel Nejvyššímu soudu již v rámci dovolání a se kterými se dovolací soud podrobně vypořádal v odmítavém usnesení. Za porušení práva ve smyslu čl. 36 Listiny považuje rozsah provedeného dokazování ze strany městského soudu, který se odchýlil od znění ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na zpochybnění odborných závěrů obsažených ve znaleckém posudku Ing. Betáka městským soudem, které se mimo jiné projevilo v zadání vypracování doplňku zmíněného znaleckého posudku a následném výslechu znalce v průběhu odvolacího řízení, aniž byl pro takový postup městského soudu jakýkoli objektivní důvod. Stěžovatel tvrdí, že městský soud provedl výklad ust. § 213 odst. 4 věty za středníkem o. s. ř. natolik extenzivním způsobem proto, aby sám mohl zvážit, zda a v jakém rozsahu, případně za jakých podmínek doplní dokazování. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatele nedostatečné a nepřezkoumatelné, což odporuje závěrům uvedeným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2957/20 a v konečném důsledku je výrazem libovůle v rozhodování civilních soudů. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, resp. jejich hodnocení je pak porušením práva na spravedlivý (řádný) proces. Prováděním rozsáhlého dokazování v odvolacím řízení městský soud porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení a možnost účastníků podat řádný opravný prostředek. Stěžovatel tvrdí, že sleva z ceny díla by měla odpovídat částce, za kterou lze uvést předmět plnění do stavu, který měl mít podle podmínek sjednané smlouvy. Oba civilní soudy stěžovatele nepoučily, že jím tvrzené skutečnosti a předkládané důkazy nejsou dostatečné k prokázání žalovaného nároku, v čemž spatřuje stěžovatel rovněž porušení práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Otázka, jestli měl žalovat na zaplacení slevy z ceny díla, či na náhradu škody, není podle mínění stěžovatele podstatná, neboť jde jen o problém právního posouzení žalovaného nároku, který nebyl stěžovatel povinen právně kvalifikovat, když z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel má nárok nejen na slevu z ceny díla, ale rovněž i na náhradu škody. Městský i dovolací soud se tak v napadených rozhodnutích dopustily přepjatého formalismu, pokud při výkladu smyslu a účelu ve věci aplikovaných právních předpisů nedbaly dodržování zásad právního státu. Postup městského soudu stěžovatel označuje za nepředvídatelný za situace, kdy sám provedl výpočet rozsahu (závažnosti) vad v procentech a z této úvahy odvodil rozsah nároku stěžovatele. Stěžovatel v další části odůvodnění ústavní stížnosti argumentuje tvrzením, že ho nikdo nemůže nutit, aby nejprve odstranil vady díla a následně se v dalším soudním řízení domáhal kompenzace vynaložených nákladů. Závěrem stěžovatel zdůraznil, že svůj nárok opřel o závěry znaleckého posudku znalce Ing. Betáka, jehož věcná zjištění a odborné závěry nebyl městský soud oprávněn přezkoumávat (usnesení sp. zn. II. ÚS 3147/10, I. ÚS 1054/13). IV Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že zčásti jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a ve zbytku jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde. Nejprve považuje