I.ÚS 264/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 264/26 ze dne 16. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Holandské květiny spol. s r.o., sídlem Náchodská 469/137, Praha 9, zastoupené Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem, sídlem nám. 28. října 3117/61, Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 7 C 192/2023-54 ze dne 8. 10. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 8/2025-79 ze dne 18. 3. 2025 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2083/2025-95 ze dne 29. 10. 2025, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Magdaleny Bradáčové Kořínkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Vedlejší účastnice se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 na stěžovatelce domáhala zaplacení částky 139 500 Kč s příslušenstvím z titulu objednávky marketingových služeb a uhrazení smluvní pokuty. Soud prvního stupně po provedeném dokazování rozsudkem uvedeným v záhlaví ve věci rozhodl tak, že žalobě zčásti vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku 139 500 Kč s příslušenstvím; z části žalobu zamítl (ve vztahu k vedlejší účastnicí požadovanému nároku na uhrazení smluvní pokuty) a rozhodl o nákladech řízení. 2. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala nesprávnou aplikaci § 444 odst. 1 o. z. na projednávaný případ. Stěžovatelka měla za to, že nebyly splněny předpoklady pro aplikaci § 444 odst. 1 o. z., neboť vedlejší účastnice dle jejího názoru musela pozbýt dobrou víru, že jednala s osobou oprávněnou stěžovatelku v obchodních věcech zastupovat. Namítala tedy, že vůči vedlejší účastnici nemůže být zavázána přímo ona, neboť jednání osoby vystupující jejím jménem dodatečně neschválila ve smyslu § 446 o. z. Stěžovatelka dále zpochybnila správnost výroku o nákladech řízení, neboť se domnívala, že soud měl posoudit odlišně otázku poměru úspěchu ve věci. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal, skutkové i právní závěry soudu prvního stupně označil za správné a dospěl k závěru, že odvolání proti meritu věci není důvodné a napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem uvedeným v záhlaví. Přistoupil však ke změně výroku týkajícího se nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém namítala nesprávné právní posouzení věci soudy v předcházejících řízeních; měla přitom za to, že se soudy svým výkladem práva odchýlily od judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání posoudil a dospěl k závěru, že není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť neshledal, že by se soudy prvního a druhého stupně svým postupem při aplikaci práva odchýlily od judikatury Ústavního soudu a usnesením uvedeným v záhlaví jej odmítl. 4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. Soudy podle stěžovatelky aplikovaly § 444 odst. 1 občanského zákoníku způsobem rozporným s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem sp. zn. III. ÚS 510/25 ze dne 30. 4. 2025. Stěžovatelka v tom kontextu rozebírá také problematiku předání díla a zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. 5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jinými vadami se nezabývá. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že výklad a sjednocování soukromého práva není jeho úkolem: úkol sjednocovat civilní judikaturu totiž náleží Nejvyššímu soudu. 7. Na základě tvrzení stěžovatelky a napadených rozhodnutí není důvod se domnívat, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv. Nejvyšší soud výstižně a dostatečně reaguje na námitky stěžovatelky. V bodech 10 až 12 se vypořádává s námitkou, že soudy rozhodly v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 510/25, přičemž s hodnocením Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje; na jeho dalších úvahách nespatřuje nic protiústavního. Pokud jde o námitky směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, je třeba připomenout, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou zjevně neopodstatněné, neexistují-li ve věci mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34; nález sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37 a např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/25, bod 6; I. ÚS 3227/24, bod 6; I. ÚS 689/25, body 2 až 5; či IV. ÚS 2528/21, bod 11). Stěžovatelka v ústavní stížnosti však žádnou takovou okolnost, která by přesahovala její vlastní zájmy, neuvádí. 8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu