I.ÚS 2729/20

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 9. 2020, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť má za to, že mu jimi byl odepřen přístup k soudu a porušeno jeho základní právo na spravedlivé projednání věci nestranným soudem v přiměřené době.

Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 6. 2020 č. j. 49 Co 46/2020-349 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 3. 2020 č. j. 12 C 23/2012-327, kterým posledně uvedený soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků poté, co byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání.

Stěžovatel podal ústavní stížnost, aniž by byl zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci podle § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jde o vadu návrhu, která brání jeho projednání.

Podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Za situace, kdy je dán spolehlivý předpoklad o tom, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, se jeví setrvání na požadavku vždy nového, z hlediska obsahu však stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Z úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal již mnohokrát ústavní stížnosti trpící stejnou vadou a na tuto skutečnost byl opakovaně upozorňován s poučením, že neodstranění vady ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí ústavní stížnosti (srov. řízení ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1628/14, III. ÚS 3058/18 a IV. ÚS 3061/18). Přesto však stěžovatel nadále volí postup, kterým přehlíží zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.

Z tohoto důvodu Ústavní soud opětovně nevyzýval stěžovatele k odstranění výše uvedené vady návrhu a za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí jeho ústavní stížnosti.