I.ÚS 275/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 275/15 ze dne 30. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1. D. J., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Schindlerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014 č. j. 6 Tdo 1227/2014-73, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. února 2014 č. j. 6 To 102/2013-1087 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2013 č. j. 54 T 1/2013-806, a ústavní stížnosti stěžovatele 2. K. R., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014 č. j. 6 Tdo 1227/2014-73, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. února 2014 č. j. 6 To 102/2013-1087 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 2013 č. j. 54 T 1/2013-806, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: 1. Dne 28. 1. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele D. J., doplněná o jeho vyjádření ze dne 16. 12. 2014 (evidována pod sp. zn. I. ÚS 275/15), jíž se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dne 30. 1. 2015 Ústavní soud obdržel návrh na zahájení řízení od stěžovatele K. R. (evidován pod sp. zn. IV. ÚS 296/15) proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. 2. Vzhledem k tomu, že se obě stížnosti týkaly téhož trestního řízení, tedy jde o věci, které spolu skutkově souvisejí a jednotlivými stěžovateli (obviněnými, resp. odsouzenými) je namítán obdobný zásah do práva na spravedlivý proces, práva na lidskou svobodu a nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů veřejné moci v trestním řízení, rozhodlo dne 24. 2. 2015 plénum Ústavního soudu o spojení těchto ústavních stížností ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 275/15. 3. Stěžovatelé J. a R. napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí, jelikož jimi mělo být zasaženo do jejich ústavních základních práv zaručených v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 4. Stěžovatelé byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shledáni vinnými spácháním trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozsudku nalézacího soudu podali oba stěžovatelé (bratři) a jejich matka J. J. odvolání. 5. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem zrušil rozhodnutí nalézacího soudu v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinnými ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona a odsoudil je k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon je zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Ve skutkové větě výroku odvolací soud opravil písařskou chybu, kdy namísto měsíce října roku 2008 byl nesprávně uveden měsíc říjen roku 2010. 6. Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 7. Stěžovatel J. nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů. Rozhodnutí obecných soudů podle něj stojí na pouhých domněnkách a ničím neprokázaných konstrukcích. Měla tedy být použita zásada in dubio pro reo. Nepřímé důkazy totiž netvoří uzavřený řetězec. Vytýká předně nedostatečné zhodnocení věrohodnosti výpovědí svědků M. R. a T. R. Tito nebyli přímými svědky událostí, o kterých vypovídali, nýbrž jen reprodukovali, co o události slyšeli. Stěžovatel tvrdí, že v jejich výpovědích je celá řada rozporů. Svědci měli být podle názoru stěžovatele podrobeni znaleckému zkoumání, zda jsou schopni řádně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité skutečnosti. Stěžovatel dále namítá, že neměl u hlavního líčení možnost klást uvedeným svědkům otázky, neboť tito u hlavního líčení využili svého práva odepřít výpověď. Přečtením jejich výpovědí z přípravného řízení byl omezen na svých právech na obhajobu, neboť neměl možnost klást jim doplňující otázky. Stěžovatel nesouhlasí s postupem soudu, který odmítl provést jím navržené důkazy. Dále soudům vytýká, že se nezabývaly otázkou, jaké podvodné jednání se snažil trestným činem vraždy zakrýt. Svědek M. G., bratr poškozeného, navíc uvedl, že bratr údajně má žít někde ve Francii, že ho údajně viděli kamarádi ze Vsetína. V tomto směru mělo být podle názoru stěžovatele rozšířeno dokazování. Stěžovatel dodává, že obecný soud se dopustil deformace důkazu svědeckou výpovědí Jana Šrámka, z níž údajně nesprávně dovodil, že stěžovatel inklinuje k užití baseballové pálky k řešení konfliktních situací. Dále pak tvrdí, že ze znaleckého posudku z oboru požární ochrany vyplynulo, že úplné zpopelnění lidského těla na volném prostranství v období zimních měsíců se jeví jako prakticky nereálné. Soud prvého stupně však tuto informaci v odůvodnění rozhodnutí nezohlednil. 8. Stěžovatel R. ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vyšly toliko z nepřímých důkazů, z nichž bez pochybností nelze dovodit závěr o vině. Odkazuje proto na použití zásady in dubio pro reo. V trestním řízení nebyl proveden žádný důkaz o smrti poškozeného, nebyl ani prohlášen za nezvěstného či mrtvého podle civilních předpisů. Bratr poškozeného M. G. navíc uvedl, že slyšel, že by poškozený mohl žít ve Francii, což měli potvrzovat i někteří kamarádi ze Vsetína. V tomto směru však obecné soudy žádné dokazování neprovedly. Poukazuje i na závěry znaleckého posudku z oboru požární ochrany. Připomíná značné rozpory ve svědeckých výpovědích T. R. a M. R., které soudy náležitě neobjasnily. Stěžovatel navíc neměl možnost v hlavním líčení klást těmto svědkům dotazy, neboť byly toliko přečteny jejich výpovědi z přípravného řízení, které byly provedeny bez přítomnosti stěžovatele. Nelze podle něho vyjít ani ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, psychiatrie a klinická psychologie. Obecné soudy navíc odmítly provést řadu jím navržených důkazů. Stěžovatel namítá, že vzhledem k úpravě času, kdy mělo ke skutku dojít, k němuž došlo zásahem odvolacího soudu, nebyla zachována zásada totožnosti skutku. Připomíná, že dne 6. 1. 2014 vyslovil nedůvěru svému tehdejšímu obhájci Mgr. Lukáši Seibertovi a žádal o ustanovení nového obhájce. Jeho žádosti však nebylo soudem vyhověno. Pokud byl tedy u veřejného zasedání dne 3. 2. 2014 přítomen ještě Mgr. Seibert, stěžovatel nebyl v tuto dobu řádně zastoupen a je podle něj splněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu. Podle názoru stěžovatele nebylo ani řádně prokázáno, jaký trestný čin měl být trestným činem vraždy zakryt. Navíc není zřejmé, zda soudy kvalifikovanou skutkovou podstatu stíhaného trestného činu použily proto, že trestný čin byl spáchán ze zavrženíhodné pohnutky, nebo proto, že byl spáchán v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. Soudy zjevně považovaly stěžovatele za nevěrohodného, neboť jeho verzi skutkového děje neuvěřily. Na druhou stranu však považovaly za pravdivá jeho tvrzení, která pronesl před svědky T. a M. R., a která tito pouze v trestním řízení reprodukovali. 9. Dne 13. 3. 2015 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření J. J., matky stěžovatelů. K jeho obsahu však Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť matka stěžovatelů není účastníkem řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 28 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 10. Ústavní soud po prostudování ústavních stížností, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu došel k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. 11. Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. V intencích takto limitovaného přezkumu byly posouzeny i nyní projednávané ústavní stížnosti. 12. Jádro ústavních stížností představuje námitka nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění a s ní spojená argumentace směřující vůči způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením nezto