I.ÚS 2754/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2754/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Milanem Vokounem, advokátem, sídlem náměstí 28. října 136, Česká Kamenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2022 č. j. 11 Tdo 542/2022-2104, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022 sp. zn. 2 To 120/2021 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2021 č. j. 97 T 2/2021-1936, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným v bodech 1. a 13. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v bodech 3., 4., 5. a 6. zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, v bodě 7. přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, v bodech 2. až 12. přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, v bodech 2., 4., 5., 6. a 9. až 12. přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku, a v bodě 8. přečinem podání alkoholu dítěti podle § 204 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku uloženo ochranného opatření v podobě ochranného léčení sexuologického ústavní formou. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil ve výrocích o trestu a uloženém ochranném opatření a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově stěžovatele odsoudil podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Dále podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku uložil stěžovateli ochranné opatření v podobě ochranného léčení sexuologického ústavní formou. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Po přezkoumání věci se ztotožnil se závěry nižších obecných soudů a shledal, že stěžovatel prostřednictvím většiny dovolacích námitek opětovně usiloval o zpochybnění veškerých soudy učiněných skutkových zjištění. Šlo tak o námitky, které nebyly podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Podle Nejvyššího soudu ve věci nebyl dán žádný extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a za opodstatněné nepovažoval ani výtky stěžovatele směřující proti úplnosti provedeného dokazování. Konstatoval, že vrchní soud rozhodl o všech důkazních návrzích stěžovatele a zamítavé rozhodnutí o důkazních návrzích stěžovatele řádně zdůvodnil. Zdůraznil, že všichni nezletilí poškození byli v procesním postavení svědka vyslechnuti postupem podle § 102 odst. 1 trestního řádu po zahájení trestního stíhání stěžovatele, a to za přítomnosti obhájce. Pro odmítnutí opakovaného výslechu nezletilých poškozených měly podle Nejvyššího soudu obecné soudy zřetelné důvody s ohledem na povahu spáchaných trestných činů, přičemž jejich výpovědi nebyly jedinými usvědčujícími důkazy. Za jedinou námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod označil Nejvyšší soud námitku, že jeho jednání pod bodem 13. nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku pro absenci násilí či pohrůžky násilí. Shledal však, že jde o námitku neopodstatněnou. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, porušení jeho práva na obhajobu, a to v souvislosti se zamítnutím jím navrhovaných důkazů, a porušení práva na spravedlivý proces. Opětovně, totožně jako v dovolání proti rozsudku vrchního soudu, tvrdí, že krajský soud provedl nedostatečné dokazování a důkazy nehodnotil nestranně a objektivně, ale naopak v rozporu s jejich skutečným vyzněním. Má za to, že jeho důkazní návrhy byly ve značném rozsahu bez přiměřených důvodů zamítány. Takový postup považuje za zkrácení jeho práv na obhajobu. Je přesvědčen, že osobní výslech soudem by neohrozil vývoj nezletilých poškozených, jelikož tito vyrůstali v zanedbaném výchovném prostředí, mají problematické chování a většina z nich má již i sexuální zkušenosti, které u některých z nich hraničí s prostitucí. Rozebírá výpovědi jednotlivých svědků, je toho mínění, že věrohodnost zejména poškozené Emy S. (jedná se o pseudonym) byla v průběhu řízení zpochybněna a že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno. Soudy podle něj nesprávně hodnotily i důkaz znaleckým posudkem z odvětví sexuologie a psychologie. Podle stěžovatele existují zásadní pochybnosti o jeho vině, přesto příslušné soudy rozhodly v jeho neprospěch. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi prov