I.ÚS 2777/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2777/21 ze dne 30. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavních stížnostech a) Václava Limpoucha, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou, sídlem Komenského náměstí 289, Příbram, a b) Ing. Ondřeje Limpoucha, zastoupeného JUDr. Jiřinou Lužovou, advokátkou, sídlem Dušní 866/22, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 24 Cdo 750/2021-1027, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2020 č. j. 24 Co 170/2020-821 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. května 2020 č. j. 25 D 479/2017-696, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a 1) Jany Limpouchové, 2) Jany Štěpánové a 3) Jitky Kapsové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 10. 2021, se stěžovatel a) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 1 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dne 13. 10. 2021 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele b), která směřuje proti stejným rozhodnutím obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení stejných ústavně zaručených základních práv. Usnesením ze dne 9. 11. 2021 č. j. I. ÚS 2777/21-16 rozhodl Ústavní soud o spojení obou ústavních stížností ke společnému řízení. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatel a) je synem a stěžovatel b) vnukem zůstavitele Václava Limpoucha, který zemřel dne 22. 4. 2017 a před smrtí vlastní rukou sepsal a podepsal závěť označenou jako "Poslední vůle", datovanou dnem 12. 4. 2017, jejíž znění bylo (bez gramatických oprav) následující: "Správcem závěti ustanovuji syna Václava Limpoucha. Pokud by z nějakých důvodů nemohl pak vnuka Ondřeje Limpoucha. Na správu vyčleňuji 100 tis Kč. Přeji si standartní rozloučení v obřadní síni. Pro smuteční hosty bude zajištěno občerstvení v dobré restauraci. Pohřben chci být spolu s manželkou Janou nejlépe v rodinném hrobě v Paračově. Přál bych si aby o hrob pečovali syn Václav a následně jeho další potomci. Na úhradu nákladů nákladů odkazuji 120 tis Kč. Polovina našeho majetku bezpodílového patří manželce Janě Limpouchové. K tomu jí připadnou veškerá životní pojištění a důchodová spoření. V jejím portfoliu by neměly zůstávat žádné nemovitosti. Rodinný domek a související nemovitosti ve Vysoké Peci vč. veškerého příslušenství i zařízení a vybavení odkazuji vnukovi Ondřeji Limpouchovi. Majetek v hodnotě poloviny dědického podílu odkazuji synovi Václavu Limpouchovi, v tom pozemky v obci Paračov. Majetek v hodnotě dědického podílu pro dceru Janu Štěpánovou, v tom pozemky v Příbrami Barandov a zahradu v Vysoké peci. Majetek ve výši dědického podílu pro dceru Jitku Kapsovou. Ostatní majetek zdědí manželka Jana Limpouchová. Přeji si aby aby se o manželky majetek staral syn Václav tak aby jeho hodnota co nejméně utrpěla. Dále si přeji. aby manželce Janě byla zajištěna nejlepší možná péče a v souvislosti s tím byly hrazeny i náklady dcer a vnoučat.". 3. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozhodl příslušnou notářkou pověřenou jako soudní komisařkou usnesením ze dne 20. 5. 2020 č. j. 25 D 479/2017-696 tak, že určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv zůstavitele, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti ke dni úmrtí (výrok I.) a rozdělil pozůstalost mezi jednotlivé dědice (výrok II.), jimiž jsou kromě stěžovatelů také vedlejší účastnice 1), manželka zůstavitele, a vedlejší účastnice 2) a 3), dcery zůstavitele. Současně okresní soud uložil dědicům povinnost zaplatit odměnu uvedené notářce (výrok III.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV.). K odvolání obou stěžovatelů ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který usnesením ze dne 1. 10. 2020 č. j. 24 Co 170/2020-821 usnesení okresního soudu ve výrocích II., III. a IV. potvrdil. Výrok II. pouze doplnil textem, podle něhož soud potvrzuje nabytí dědictví podle uvedeného rozdělení pozůstalosti (výrok I.). Náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla žádnému z účastníků řízení přiznána (výrok II.). 4. Uvedeným rozhodnutím předcházelo usnesení okresního soudu ze dne 30. 9. 2019 č. j. 25 D 479/2017-618, ve spojení s opravným usnesením okresního soudu ze dne 19. 11. 2019 č. j. 25 D 479/2017-632, kterým bylo rozhodnuto o tom, jaký majetek ze společného jmění patří do pozůstalosti a jaký majetek patří manželce zůstavitele. Nemovité věci, o kterých zůstavitel v závěti pořídil, náležely ze zákona do společného jmění manželů. Poněvadž dědicové neuzavřeli o vypořádání společného jmění manželů dohodu, podle níž by tyto nemovité věci připadly do pozůstalosti, a manželce by byl její podíl kompenzován jiným majetkem, a zůstavitel sám v závěti pomýšlel na to, že manželce "připadne polovina našeho majetku bezpodílového", rozhodl okresní soud o takovém vypořádání společného jmění manželů, aby podíly obou manželů byly stejné. 5. Takto provedené vypořádání společného jmění manželů mělo za následek, že stěžovatel b), vnuk zůstavitele, jemuž podle závěti měl náležet rodinný domek a související nemovitosti nacházející se v obci Vysoká Pec, včetně veškerého příslušenství, zařízení a vybavení, nabyl podle usnesení okresního soudu č. j. 25 D 479/2017-696 jen jejich podílovou jednu polovinu. Okresní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele b), podle něhož vůli zůstavitele odpovídalo, aby za této situace nabyl hodnotu druhé poloviny nemovitostí a vybavení v jiném majetku. Podle závěti totiž stěžovatel b) neměl nabýt "majetek v hodnotě" nemovitostí, nýbrž celé nemovitosti, které však náležely do společného jmění manželů. Pokud tedy nebyla uzavřena dohoda o rozdělení pozůstalosti a soud rozděluje pozůstalost podle nařízení zůstavitele, není zde žádný důvod, aby pozůstalý vnuk obdržel kromě majetku v závěti výslovně uvedeného ještě další majetek. U ostatních dědiců zůstavitel vyjádřil výši podílu jiným způsobem, pročež lze dovodit, že pozůstalému vnukovi chtěl zanechat konkrétní majetek, a nikoli také podíl na dalším majetku. 6. Rovněž podle názoru krajského soudu, který přisvědčil závěrům okresního soudu, si zůstavitel při pořizování závěti musel být vědom toho, že jeho vůle může být limitována výsledkem vypořádání společného jmění manželů. Přesto zůstavitel rozlišoval, že některým dědicům přikázal jen určité věci, zatímco u jiných kromě takových věcí stanovil i celkovou výši podílu, kterou má dědic dostat z ostatního majetku zůstavitele. Za této situace by bylo nepřípustným dotvářením vůle zůstavitele vyjádřené v textu závěti, ne-li přímo v rozporu s touto vůlí, mělo-li by přidělení konkrétní věci dědici představovat určení výše dědického podílu, a to ještě bez ohledu na výsledek vypořádání společného jmění manželů. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani tvrzení, že zůstavitel plánoval (s pozůstalou manželkou) darovat nemovitosti stěžovateli b) ještě za svého života, avšak nestihl to zrealizovat. Jen plánování takového jednání ještě nevypovídá o tom, jak v této souvislosti hodlal případně upravit nové situaci již neodpovídající závěť, případně zda uzavření smlouvy nemělo být navázáno i na jiné povinnosti obdarovaného, zřízení věcného břemene a podobně. 7. V odvolání stěžovatelé také namítali, že okresní soud se nijak nevypořádal s ustanovením závěti o tom, že je zde nárok stěžovatele a) na odměnu za správu pozůstalosti ve výši 100 000 Kč a nárok na náklady péče o hrob ve výši 120 000 Kč. Podle krajského soudu tato ustanovení závěti zásadně nemají vliv na zůstavitelem určenou velikost dědických podílů, ani na zůstavitelem nařízené rozdělení pozůstalosti, jak bylo správně provedeno okresním soudem. Jde-li o ustanovení zůstavitele týkající se "správce závěti", vzhledem k zákonnému požadavku na kvalifikovanou formu jmenování správce pozůstalosti (§ 1556 občanského zákoníku) by bylo možné toto ustanovení vyložit pouze tak, že jde o povolání vykonavatele závěti, který by v souladu s občanským zákoníkem mohl vykonávat také správu pozůstalosti. Zůstavitel může také stanovit, zda a v jaké výši náleží vykonateli závěti odměna, případně, kým má být hrazena. Tato odměna by ale byla pasivem pozůstalosti [§ 171 odst. 2 písm. b) zákona o zvláštních řízeních soudních], nikoli náklady řízení o pozůstalosti. Nejde ani o nějakou formu odkazu, byť i v takovém případě by šlo jen o pohledávku za dědictvím. Spravoval-li by vykonavatel závěti současně pozůstalost, příslušela by mu také odměna a náhrada hotových výdajů za tuto správu, kterou zásadně hradí dědici zůstavitele po skončení řízení o pozůstalosti. Svou