I.ÚS 2838/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2838/25 ze dne 15. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti BRUCO spol. s r.o., sídlem Holzova 2868/10, Brno, zastoupené advokátkou JUDr. Irenou Valíčkovou, MBA, sídlem náměstí Svobody 87/18, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Ads 290/2024-26 ze dne 30. 7. 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ad 4/2023-120 ze dne 24. 10. 2024, rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce č. j. 8917/1.30/22-3 ze dne 17. 4. 2023 a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj sp. zn. S9-2022-420, č. j. 23899/9.30/22-10 ze dne 3. 11. 2022 za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Státního úřadu inspekce práce a Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. V řízení před správními soudy stěžovatelka brojila proti pokutě ve výši 420 000 Kč, kterou jí uložil Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj. Oblastní inspektorát práce uznal stěžovatelku vinou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, kterého se měla dopustit tím, že umožnila paní L. H. výkon nelegální práce na pracovišti společnosti OBI Česká republika s.r.o. [výkon závislé činnosti mimo pracovněprávní vztah a bez povolení k zaměstnání podle § 5 písm. e) bod 1. a bod 2. zákona o zaměstnanosti]. 2. Stěžovatelka proti některým výrokům rozhodnutí Oblastního inspektorátu podala odvolání, v němž mimo jiné namítala procesní nedostatky v dokazování včetně nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jejich hodnocení a zpochybňovala také použitelnost některých důkazních prostředků. Státní úřad inspekce práce odvolání zamítl. Stěžovatelka posléze podala žalobu proti rozhodnutí ke Krajskému soudu v Brně, který se ztotožnil se závěry správních orgánů a rovněž žalobu zamítl. Kasační stížnost následně zamítl Nejvyšší správní soud (NSS). Uvedl, že správní orgány si obstaraly dostatečné podklady pro své rozhodnutí a skutkový stav zjistily bez důvodných pochybností, a to i bez informací zjištěných ze záznamu o poskytnutí součinnosti, jehož použitelnost jako důkazního prostředku stěžovatelka rozporovala. Správní orgány sice založily svůj závěr o skutkovém stavu o výpověď L. H. v jiném řízení, NSS však odkázal na svou judikaturu, podle níž takový důkazní prostředek lze použít; současně zde nejde o jediný důkazní prostředek. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, že má řízení v její věci povahu řízení trestního ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Její vina však nebyla dostatečně zákonným způsobem prokázána. Stěžejními podklady pro rozhodnutí byly informace sdělené dvěma osobami, z nichž ani jedna nebyla vyslechnuta jako svědek v souladu s § 55 správního řádu. Správní orgány podle stěžovatelky opřely závěr o skutkovém stavu o jediný důkazní prostředek, a to o výpověď svědkyně L. H. uskutečněnou před policejním orgánem při pobytové kontrole. Šlo tedy o důkaz převzatý z jiného řízení. Svůj závěr podpořily pouze vysvětlením podaným D. P. v rámci poskytnutí součinnosti podle § 8 písm. f) kontrolního řádu, které však dle ustálené judikatury NSS nemůže samo o sobě sloužit jako důkaz. O jiné důkazní prostředky závěr opřen nebyl, přestože byly provedeny listinné důkazy, které podle stěžovatelky svědčí o její nevině. Správním orgánem nebyl proveden ani výslech stěžovatelkou navrhovaných svědků. 4. V postupu správních orgánů a správních soudů vidí stěžovatelka porušení presumpce neviny, práva na obhajobu, práva vyslýchat či dát vyslýchat svědky svědčící proti ní i v její prospěch, zásady bezprostřednosti dokazování a práva na náležité odůvodnění rozhodnutí. Správní orgány a soudy tak podle ní porušily její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Posouzení Ústavního soudu 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho rolí není přehodnocovat důkazy ani zjištěný skutkový stav. Do rozhodnutí obecných soudů v tomto směru zasahuje jen tehdy, je-li jejich postup tak excesivní, že překračuje meze ústavnosti (např. nález sp. zn. II. ÚS 2908/24, bod 10; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 128/24). 7. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že rozhodnutí, proti nimž brojí, vzešla z řízení, které má povahu řízení trestního ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Podmínky pro určení, zda se jedná o trestní řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy, plynou z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), především z rozsudku ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71, a tam popsaných tzv. Engelových kritérií (kvalifikace deliktu ve vnitrostátním právu, povaha deliktu a závažnost sankce). Ve věci stěžovatelky jde o sankční správní řízení o přestupku, za který lze uložit pokutu do 10 000 000 Kč a který má preventivně-represivní účel. Proto je třeba případ posuzovat optikou požadavků plynoucích z čl. 6 Úmluvy. 8. Stěžovatelka namítá, že správní orgány a správní soudy porušily její práva především tím, že svůj závěr o vině stěžovatelky založily bez závažného důvodu výlučně na výpovědi nepřítomného svědka. Z judikatury ESLP vyplývají tři kroky pro posouzení, zda bylo připuštěním výpovědi nepřítomného svědka porušeno právo navrhovatelky vyslýchat svědky a dosáhnout jejich předvolání ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Posuzuje se: 1) zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečně závažný důvod; 2) zda šlo o jediný či rozhodující důkaz; a 3) zda byly přítomny dostatečně vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které by připuštění výpovědi nepřítomného svědka vyvažovaly (srov. rozsudek ESLP ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království č. 26766/05 a 22228/06, kterým argumentuje také stěžovatelka). Tyto tři kroky však nemusí nutně probíhat v pořadí, ve kterém jsou uvedeny, a to zejména tehdy, stačí-li pro posouzení, že řízení jako celek bylo spravedlivé pouze jeden nebo dva kroky testu (rozsudek ESLP ve věci Schatschaschwili proti Německu, č. 9154/10, bod. 118). 9. Ústavní soud vztáhl judikaturu ESLP na nyní projednávanou věc a souhlasí se správními soudy, že výslech svědkyně L. H., provedený v jiném řízení, nebyl jediným či rozhodujícím důkazem. Z § 81 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, plyne, že v řízení navazujícím na výkon kontroly mohou být skutečnosti zjištěné při kontrole jediným podkladem rozhodnutí o přestupku (viz také bod 20 napadeného rozsudku NSS). V posuzovaném případě zahájil oblastní inspektorát práce kontrolu na základě pobytových kontrol Policie ČR provedených dne 7. 7. 2021 a 9. 7. 2021. Protokol o kontrole oblastního inspektorátu práce podle napadených rozhodnutí NSS (bod 21) a krajského soudu (bod 16) obsahoval všechny náležitosti, které mu předepisuje zákon: obsahoval popis informací zjištěných policií při kontrole na pracovišti, skutečnosti zjištěné inspektorátem na pracovišti, souhrn kontrolních zjištění, výčet podkladů, ze kterých inspektorát vycházel, a v závěru také pochybení, kterého se stěžovatelka dopustila. 10. Skutečnosti zjištěné při kontrole mohou sloužit jako podklad pro rozhodnutí ve správním řízení (podle okolností případně i jako podklad jediný), ačkoliv to nezbavuje správní orgán povinnosti vycházet při rozhodování ze skutečného stavu věci. Skutečný stav věci byl podle správních soudů v řízení dostatečně a přezkoumatelně zjištěn a stěžovatelka měla možnost se k němu vyjádřit. Samotný protokol o kontrole, který byl řádně proveden jako důkaz, a kontrolní zjištění v něm obsažená, představují významný podklad pro rozhodnutí. Na tom nic nemění ani skutečnost, že šlo o kontrolní zjištění z pobytové kontroly prováděné Policií ČR a protokol o kontrole na ně navazující (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 25/2023-30 a 1 Azs 83/2020-44, body 4 a 32, a dále Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích, 3. vydání, Praha: C. H. Beck 2025, s. 718 a 719). 11. Protokol o kontrole je veřejnou listinou, což znamená, že se jeho obsah považuje za pravdivý, neprokáže-li stěžovatelka opak (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/2000 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 409/2019-46). Stěžovatelka důkazní břemeno neunesla, když neprokázala jeho nepravdivost v řízení před správními orgány a ani v navazujícím řízení soudním. Z ústavněprávního pohledu proto nelze správním orgánům ani soudům vytknout, že protokol o kontrole použily (a informace v něm obsažené) jako východisko pro své závěry. 12. Správní orgány tedy založily své rozhodnutí i na jiných d