Ústavní soud I.ÚS 29/22 – Hodnocení důkazů

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") č. j. 10 C 253/2020-105 ze dne 28. 4. 2021 bylo zčásti vyhověno žalobě stěžovatele proti vedlejším účastnicím o zaplacení 28 985 Kč a byla mu přiznána částka 17 391 Kč z titulu náhrady škody na zdraví jeho zvířete [náklady léčení psa zraněného při střetu s vozidlem řízeným vedlejší účastnicí b), vlastněným a leasingově pronajímaným vedlejší účastnicí a)]. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") dospěl na základě zopakovaného dokazování (videozáznamem) k odlišným skutkovým (a tedy i právním) závěrům; uvedený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu pro nedostatek příčinné souvislosti mezi provozem vozidla a vznikem škody zamítl.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ve své rozhodovací praxi zachovává Ústavní soud zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže znamenat porušení základního práva, vyjma situací, kdy by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)].

Stěžovatelovo přesvědčení o porušení jeho procesních práv zaručených Listinou plyne zejména ze způsobu, jakým odvolací soud hodnotil opakovaný důkaz videozáznamem a jaká z něj učinil skutková zjištění. Podstatou výtek je však pouze stěžovatelův subjektivní nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, který - na rozdíl od závěru nalézacího soudu - není pro jím uplatněný nárok příznivý. Závěr odvolacího soudu, že stěžovatel nese za vznik škody odpovědnost porušením vlastní prevenční povinnosti, je podrobně a přesvědčivě odůvodněn a z ústavněprávního hlediska mu není co vytknout.

Kritizuje-li stěžovatel, že odvolací soud zhodnotil důkaz videozáznamem na základě dojmů a nepřesných odhadů, pak k tomu Ústavní soud dodává, že byť s hodnocením nalézacího soudu byl stěžovatel spokojenější, ani to se neopíralo o exaktní zkoumání a rovněž vycházelo z dojmu (zrakového vjemu), jakým provedený důkaz na soudce působil (viz bod 8 odůvodnění napadeného rozsudku). Podle Ústavního soudu odvolací soud postupoval podle § 132 o. s. ř. a srozumitelně vysvětlil logickou souvislost mezi hodnoceným důkazem a učiněným skutkovým závěrem, který nadto (více než v případě hodnocení nalézacího soudu) odpovídá skutečnosti, že vedlejší účastnice b) jako řidička nebyla za provoz vozidla ve správním řízení trestána (bod 20 rozsudku). Současně je na úvaze soudu, zda a jaký důkaz navržený účastníky provede. Bylo-li stěžovatelem navrženo opakování jiného videozáznamu, pak lze sice odvolacímu soudu vytknout, že se s návrhem v odůvodnění rozsudku nevypořádal; z komplexního hodnocení skutkového děje je však patrné, že pro právní posouzení věci učinil dostatečná zjištění a neměl pochybnost o tom, že by další důkaz jeho náhled změnil. Nejsou-li v postupu odvolacího soudu patrny žádné ústavně relevantní vady, není na Ústavním soudu, aby posuzoval, které hodnocení důkazů je přiléhavější. Systém soudnictví je vystavěn hierarchicky a slovo odvolacího soudu je v dané věci konečné.

Ústavnímu soudu nepřísluší ani vyjadřovat se k otázce pasivní legitimace vedlejší účastnice a) jako vlastníka a leasingového pronajímatele předmětného vozidla, je-li právní závěr odvolacího soudu logicky a srozumitelně odůvodněn, neboť jde o výklad podústavního práva, tedy o nezávislou rozhodovací činnost soudů, do které Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti jen z důvodu nesouhlasu účastníka nezasahuje.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.