I.ÚS 2920/14

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na presumpci neviny garantovanou čl. 40 odst. 2 Listiny a na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 70 Nt 3635/2012 byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), vzat do vazby. Rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2014 č. j. 5 To 34/2014-3718 byla zamítnuta stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2014 č. j. 46 T 8/2013-3462, kterým došlo k zamítnutí žádosti stěžovatele (v postavení obžalovaného) o propuštění z vazby na svobodu. Trvání vazby stěžovatele odůvodnily obecné soudy tím, že mu v případě uznání viny za stíhaný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "tr. zák."), hrozí vzhledem k zákonné trestní sazbě v rozmezí pěti až deseti let a se zřetelem k okolnostem trestní věci (způsobení škody ve výši několika desítek milionů korun) vysoký trest odnětí svobody ve výši kolem 8 let; byla tedy dána důvodná obava, že by mohl uprchnout nebo se skrývat za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání či posléze uloženému trestu [útěková vazba podle § 67 písm. a) trestního řádu]. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel se trestné činnosti dopouštěl dlouhodobě se ziskem značné výše finančních prostředků, existovala podle názoru soudů rovněž důvodná obava, že by při ponechání na svobodě mohl v trestné činnosti identického charakteru pokračovat [předstižná vazba podle § 67 písm. c) trestního řádu]. Opatření nahrazující vazbu ve formě dohledu probačního úředníka nad obžalovaným, písemného slibu obžalovaného a nabídky převzetí záruky za další chování obžalovaného nebyla soudy přijata.

V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že důvody útěkové a předstižné vazby podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu ve věci stěžovatele nejsou dány. Stěžovatel namítal nedůvodnost podezření ze spáchání předmětné trestné činnosti. S odkazem na (obecnými soudy neaplikovaný) nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 rovněž zdůraznil, že při posuzování a přezkoumávání existence vazebních důvodů je povinností soudů vzít v úvahu délku trvání vazby s ohledem na specifika konkrétního trestního řízení. Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného s cílem vyhnutí se trestnímu stíhání či trestu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Trvání vazby musí být za tohoto stavu ospravedlněno dalšími závažnými okolnostmi, které v konkrétní věci vylučují možnost nahradit vazbu jiným opatřením podle trestního řádu. Stěžovatel uvedl, že v trestním řízení osvědčil skutečnosti, jež existenci vazebních důvodů zpochybňují a umožňují nahradit vazbu jiným opatřením podle trestního řádu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může toliko v situaci, shledá-li na straně účastníka řízení relevantní porušení základního práva nebo svobody. V ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu je vyjadřován princip sebeomezení, jenž mu v případě posuzování ústavnosti vazebního omezení osobní svobody umožňuje provést zásah pouze tehdy, jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo pokud vazební rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04 (N 74/33 SbNU 229)].

Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkového stavu v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu, a zda účelu vazby není možné dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě nelze přirozeně pojímat jako řešení viny a trestu obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, jenž slouží k dosažení účelu trestního řízení; každému rozhodnutí o vazbě je proto vždy imanentní pouze vysoká pravděpodobnost - nikoli jistota - ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně.

Vazbu útěkovou podle § 67 písm. a) trestního řádu lze odůvodnit reálnou (konkrétní) hrozbou vysokým trestem. Hrozba vysokým trestem zakládá s přihlédnutím ke stíhané trestné činnosti důvodnost obavy z vyhýbání se trestnímu stíhání. Hrozbou vysokým trestem je ovšem možno argumentovat při uvalení a trvání útěkové vazby toliko v těch případech, kdy lze na základě zjištěných skutečností opodstatňujících podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let [viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3)]. V předmětné věci je stěžovatel stíhán pro zvlášť závažný zločin, za který je ohrožen zákonnou trestní sazbou v rozmezí od pěti do deseti let odnětí svobody [§ 240 odst. 1 a 3 tr. zák.]. Vzhledem k uvedené skutečnosti a se zřetelem ke všem okolnostem (délka páchání trestné činnosti, výše způsobené škody, stěžovatelovy rodinné vazby k Ukrajině) tak lze konstatovat, že ponechání stěžovatele ve vazbě bylo ústavně přípustné a obecnými soudy adekvátním způsobem odůvodněné. Ani jde-li o vazbu předstižnou podle § 67 písm. c) trestního řádu, jejíž důvodnost byla spatřována zejména v rozsahu a délce páchání stíhané trestné činnosti, nelze obecným soudům vytknout, že by se při rozhodování dopustily nepřípustné svévole.

Omezení osobní svobody stěžovatele nevybočilo ze zákonných ani judikaturou nastavených podmínek, aby se jednalo o opatření nevyhovující ústavním kautelám. Ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 trestního řádu) v řešené věci nebyly překročeny.

Porušení stěžovatelem vypočtených ústavně zaručených práv Ústavním soudem shledáno nebylo, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.