I.ÚS 2963/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2963/16 ze dne 20. 6. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti P. D. M., Věznice Všehrdy, Chomutov, právně zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016 č. j. 11 Tdo 344/2016-35, výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015 č. j. 11 To 9/2015-571 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 289 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ustanovení § 44c odst. 1, odst. 2 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 5. 9. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení § 289 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ustanovení § 44c odst. 1, odst. 2 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016 č. j. 11 Tdo 344/2016-35 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015 č. j. 11 Tdo 9/2015-571. Napadeným výrokem II. rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 49 T 11/2014-432 v celém rozsahu ve vztahu ke stěžovateli znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen že, dne 21. ledna 2014 v době kolem 13.30 hodin, v zaparkovaném vozidle před restaurací STROPNÍK v Oseku, Klášterní náměstí 31, okres Teplice, předal J. Z., osobě vystupující ve smyslu ustanovení § 102a trestního řádu, jako vzorek pro další obchody sáček s rychlouzávěrem, který obsahoval dva krystaly metamfetaminu o hmotnosti 0,56g bez obalu a účinnosti 80% metamfetaminu báze, tedy s obsahem 0,45g účinné látky, a s již odsouzeným N. V. P., společně v D., okres Teplice, v domě čp. X, v prodejně oděvů provozované odsouzeným N. V. P., dne 4. února 2014 v době kolem 18:30 hodin prodali za předem dohodnutých podmínek J. Z., osobě vystupující ve smyslu ustanovení § 102a trestního řádu, za částku 117.000 Kč množství 298,24g metamfetaminu báze 80% účinnosti, tedy celkové hmotnosti 238,59g účinné látky, společně v D., okres Teplice, v domě čp. X, v prodejně oděvů provozované odsouzeným N. V. P., dne 20. března 2014 v době kolem 14.20 hodin prodali po předchozí dohodě J. Z., osobě vystupující ve smyslu ustanovení § 102a trestního řádu, a za částku 380.000 Kč celkem 991,7g metamfetaminu uloženého ve 2 plastových sáčcích, báze 78%, tedy celkové hmotnosti 776,75g účinné látky. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. z. za použití § 58 odst. 5 tr. z. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovatel rozdělil svoji ústavní stížnost do tří částí, přičemž v části první se věnuje otázce policejní provokace, v části druhé neoprávněnému použití agenta a v části třetí definici trestného činu podzákonným předpisem. Podle mínění stěžovatele obecné soudy nezhodnotily řádně otázku policejní provokace. Vrchní soud přešel zcela fakt, že to byl svědek Fridrich, který ve stěžovateli probudil nápad se zajímat o drogy. Tento svědek oslovil policii, zprostředkoval kontakt na agenta a následně stěžovatele upomínal k tomu, aby agenta kontaktoval. Ze záznamu o provedených hovorech je zřejmé, že svědek Fridrich stěžovateli opakovaně volal a psal předtím, než se tento spojil s agentem. Nebýt tohoto nátlaku ze strany svědka Fridricha, stěžovatel by se vytýkané trestné činnosti nikdy nedopustil. Ačkoliv se nejednalo o příslušníka policie, od září 2013 jednal svědek Fridrich ve spolupráci s policií a na základě jejich pokynů. Ačkoli tento svědek vypověděl, že předáním telefonního čísla na policistu pro něj celá věc skončila, odposlechy svědčí o opaku. Ze záznamu telefonických hovorů nevyplývá, že by stěžovatel kohokoliv dalšího kontaktoval za účelem obchodování s drogami a nic nenasvědčuje tomu, že by se této činnosti věnoval. Stěžovatel považuje za důležité, že ačkoliv se s policistou setkal již v říjnu 2013, následně od dalších kontaktů upustil a opět k nim přistoupil až na základě upomínání svědka Fridricha. Policie nesmí nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Pokud nelze připustit, aby policisté vytvářeli podmínky ke spáchání trestného činu a pachatele v jeho záměru utvrzovali, není možné ani to, aby toto činila jiná osoba s policií spolupracující - tedy svědek Fridrich. V souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel na rozhodnutí ESLP ve věci Khudobin v. Rusko. Dále stěžovatel uvedl, že v jeho věci byl nasazen policista J. Z., provádějící předstíraný převod ve smyslu § 158c tr. ř. Z obsahu spisu podle stěžovatele vyplývá, že policista neprováděl toliko předstíraný převod, ale že si o sobě vytvořil legendu a vystupoval před stěžovatelem pod smyšleným jménem. Takový postup však nemůže být pokryt ustanovením § 158c tr. ř., ale muselo by dojít k ustavení agenta ve smyslu § 158e tr.ř. Aby stát mohl takto cíleně klamat, musí mít k tomu výslovné oprávnění. V projednávané věci použití agenta nebylo povoleno. Závěrem stěžovatel namítl, že ani trestní zákoník a ani zákon o návykových a psychotropních látkách neobsahují bližší definici pojmu omamné a psychotropní látky, přičemž jde o znak skutkové podstaty trestného činu. Tato definice je ponechána podzákonnému předpisu. Z definice v trestním zákoníku je sice možné dovodit, že se jedná o látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka a jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování, ale z téhož zákonného ustanovení plyne, že ne všechny látky vykazující tyto vlastnosti jsou omamnými a psychotropními látkami. Do konce roku 2013 stanovoval zákon č. 167/1998 Sb., co se považuje za omamné a psychotropní látky. Od ledna 2014 vstoupila v účinnost novela tohoto zákona č. 273/2013 Sb., která do zákona zavedla zmocňovací ustanovení § 44c, jímž byla pravomoc pro výše zmíněného pojmu svěřena vládě. S tímto stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Současně podle stěžovatele nelze přistoupit na argumentaci Nejvyššího soudu, podle něhož je možné vycházet z definice návykové látky uvedené v § 130 tr. z., a že vláda je ve vztahu k trestnímu právu omezena tím, že se musí jednat o látku se zákonem předvídanými účinky. Tuto definici považuje stěžovatel za příliš širokou a neurčitou. Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod. III. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Namítá-li stěžovatel, že se jednalo o policejní provokaci, je nutno uvést, že tímto se dostatečně zabýval v ústavní stížností napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze. V obecné rovině lze uvést, že o policejní provokaci nejde v případech pouhého pasivního sledování připravované nebo p