I.ÚS 3/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3/13 ze dne 15. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Olgy Bugajové, zastoupené JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě - Porubě, L. Podéště 1883/5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2012, č. j. 66 Co 615/2012-46, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2012, č. j. 66 Co 813/2012-32, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje zastoupeného PaedDr. Jaroslavem Souralem, CSc, ředitelem krajského úřadu jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2013 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném, nepřesvědčivém a extrémně nespravedlivém právním posouzení věci, konkrétně došlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že se soud prvního stupně nezabýval otázkou důvodnosti podaného návrhu, a že by sama nesplnila některou ze svých povinností. Stěžovatelka uvádí, že podala návrhy oprávněně a při podání všech návrhů si počínala pečlivě, naopak odvolací soud se jejími námitkami nezabýval, zejména pominul, že v době podání odvolání povinného proti nákladům exekuce nebyl rozsudek, kterým byl zrušen exekuční titul, v právní moci. Stěžovatelka dále namítala, že soud nezohlednil obecnou zásadu vykonávacího řízení, že náklady řízení hradí zásadně povinný, a že odůvodnění napadených usnesení je nedostatečné. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Krajskému soudu v Ostravě a vedlejšímu účastníkovi, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti. Vedlejší účastník ve svém vyjádření polemizuje s jednotlivými důvody ústavní stížnosti, přičemž nálezy uvedené v ústavní stížnosti považuje za nepřípadné, neboť s ní věcně nesouvisí. Vedlejší účastník má za to, že napadená rozhodnutí odvolacího soudu byla vydána v souladu s procesními předpisy, byla dostatečně a přesvědčivě odůvodněna, nelze v nich tedy spatřovat prvky libovůle. Vedlejší účastník se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že návrhy stěžovatelky měly být pro procesní vady odmítnuty, druhý návrh na výkon rozhodnutí měl být nadto posouzen jako nepřiměřený, když k vydobytí pohledávky postačoval pouze jeden způsob výkonu rozhodnutí. Ústavní soud zaslal výše uvedené vyjádření stěžovatelce, aby se k němu mohla vyjádřit. Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Stěžovatelka ve své replice trvá na hodnocení věci v kontextu všech procesních úkonů soudu a opětovně dovozuje, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném, nepřesvědčivém a extrémně nespravedlivém právním posouzení věci. Stěžovatelka se domnívá, že u povinného jakožto významného ústředního orgánu krajské správy, který má několik desítek právně kvalifikovaných zaměstnanců, k řízení o výkonu soudního rozhodnutí vůbec nemuselo dojít, pokud by plnil své závazky, což stěžovatelka považuje za integrální součást řádného výkonu krajské správy. Závěrem stěžovatelka dodává, že pokud byl její návrh vadný, měl být zahájen proces k odstranění vad, což se nestalo. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do dne 31. 12. 2012 lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, pročež ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout; zákonem o Ústavním soudu je totiž Ústavní soud dle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 49 E 175/2012, vyplývá, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2012, čj. 66 Co 813/2012-32, bylo doručeno do datové schránky JUDr. Alexandru Királymu, zástupci stěžovatelky, dne 1. 11. 2013. Lhůta 60 dnů pro podání ústavní stížnosti proto uplynula v pondělí 31. 12. 2012, v důsledku čehož je ústavní stížnost podaná elektronicky dne 2. 1. 2013 v části, která směřuje proti tomuto usnesení, podána opožděně. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že podle přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (část druhá, čl. IV) platí, že začala-li lhůta pro podání ústavní stížnosti plynout přede dnem nabytí tohoto zákona, určí se její konec podle zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2012, č. j. 66 Co 813/2012-32, jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl. Tímto závěrem je do značné části předurčen také osud ústavní stížnosti v jejím zbytku, neboť nelze přehlédnout, že odvolací soud rozhodoval o odvoláních proti usnesením soudu prvního stupně o zastavení řízení ve věcech sp. zn. 49 E 175/2012 a 91 E 170/2012 současně, přičemž jednomu z odvolání vyhověl právě proto, že považoval za dostatečné domáhat se výkonu rozhodnutí pouze prodejem movitých věcí vedlejšího účastníka, tedy v řízení, ohledně něhož byla ústavní stížnost podána opožděně. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 91 E 170/2012, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2012, č. j. 91 E 170/2012-16, bylo zastaveno řízení ve věci návrhu stěžovatelky na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky 16511 Kč z účtu povinného u peněžního ústavu, současně bylo povinnému uloženo zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 6246 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání povinný, který namítal, že exekuční titul - rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2012, č. j. 7/2010, č. j. 6 Ads39/12, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. 6 Ads 39/2012. Povinný taktéž nesouhlasil s tím, že mu byla odvoláním napadeným usnesením uložena povinnost uhradit stěžovatelce na nákladech řízení částku 6245 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2012, č. j. 66 Co 615/2012-46, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ústavní soud v první řadě poukazuje na skutečnost, že ve své dřívější rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání (peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč), tedy ve věcech téhož druhu jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 8/01 ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 185/98 ze dne 26. 8. 1998, http://nalus.usoud.cz). Tomu koresponduje i další úvaha Ústavního soudu, vyjádřená v usnesení sp. zn. III. ÚS 2612/07 ze dne 5. 6. 2008, v níž uvedl, že pokud "občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných ve druhé instanci, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví". Z analogie věci tedy vyplývá, že rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné ani odvolání, obecně (s úspěchem) napadat ústavní stížností nelze. V tomto směru by z tohoto závěru bylo možné učinit výjimku pouze v případe