I.ÚS 3006/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3006/25 ze dne 25. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Doc. Ing. Tomáše Krabce, MBA, Ph.D., IČ 69464529, sídlem Štorkánova 3236/16, Praha, právně zastoupeného JUDr. Martinem Richterem, Ph.D., advokátem, sídlem Seifertova 2919/12, Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. srpna 2025 č. j. 5 Cmo 111/2025-1573, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a společnosti Gas Invest Partner s. r. o., IČ: 07216726, sídlem Nerudova 287/45, Nový Jičín, Ing. Aleše Hodiny, Dr. h. c., společnosti Log-point Areál Višňové, s. r. o., IČ: 24751251, sídlem Příkop 838/6, Brno, OSDA-ČR-RAAB KARCHER STAVIVA, pobočný spolek, IČ: 75058456, sídlem Nádražní 532/157, Ostrava, společnosti innogy Energie, s. r. o., IČ: 49903209, sídlem Limuzská 3135/12, Praha, a společnosti E.ON International Participation N. V., číslo spisu 34168241, sídlem Willesplein 4, s-Hertogenbosch, Nizozemské království, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel byl v rámci řízení před obecnými soudy ustanoven znalcem z oboru ekonomika - ceny a odhady podniků a cenných papírů a bylo mu uloženo písemné zpracování revizního znaleckého posudku. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 4. 2025 č. j. 18 Cm 141/2013-1509 bylo určeno znalečné stěžovatele v celkové výši 888 714,75 Kč, přičemž částku 339 768 Kč činila odměna stěžovatelem přibraných 4 konzultantek. 3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") následně napadeným usnesením usnesení krajského soudu změnil tak, že stěžovateli přiznal znalečné v celkové výši 548 946,75 Kč. Vrchní soud uvedl, že v dané věci sice byla splněna formální zákonná podmínka pro přibrání konzultanta, a sice souhlas zadavatele - krajského soudu, nicméně tento stěžovateli povolil přibrat konzultanty z jiných oborů. Stěžovatel přibral jako konzultantky znalkyně ze stejného oboru, pro který vykonává znaleckou činnost, a proto postupoval v rozporu se souhlasem zadavatele. Vrchní soud uvedl, že nemá pochyby o tom, že obsah práce a odborné znalosti přibraných konzultantek v celém rozsahu spadají do odbornosti a působnosti stěžovatele. Dle vrchního soudu je vyloučeno, aby byl jako znalecký konzultant přibrán jiný odborník se stejnou kvalifikací, konzultant nemá sloužit jako druhý posuzovatel stejné problematiky, ale jako odborná pomoc při okrajových nebo přesahujících otázkách. V případě, že znalec využívá jako konzultanta osobu se stejnou kvalifikací, jde v podstatě o skryté ustanovení dalšího znalce, které obchází princip kontradiktornosti a transparentnosti důkazního řízení. Přibráním znalce ve stejném oboru jako konzultanta se navíc ztrácí smysl tohoto institutu, neboť taková osoba má všechny předpoklady k tomu, aby byla samostatně ustanovena jako znalec, případně zpracovala revizní znalecký posudek. Přibráním konzultantů se stejnou specializací jako ustanovený soudní znalec dále fakticky dochází k obcházení zákonné úpravy týkající se znaleckých kanceláří a znaleckých ústavů. 4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí vrchního soudu je překvapivé, dle stěžovatele je závěr vrchního soudu o tom, že se souhlas krajského soudu týkal konzultantů z jiných znaleckých oborů, v rozporu s obsahem spisu. Dále stěžovatel tvrdí, že vrchní soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než krajský soud, aniž by ovšem provedl jakýkoli důkaz dle § 213 odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel také uvádí, že získal legitimní očekávání na kompenzaci ztráty, kterou na svém majetku utrpěl v důsledku přibrání konzultantek. Stěžovatel navíc postupoval zcela stejně jako v předchozím řízení v podobné věci týkající se společnosti Severočeské doly - i k tomu se vázalo legitimní očekávání stěžovatele, že zapojení konzultantek je v souladu se zákonem. Postup vrchního soudu je podle stěžovatele ve své podstatě sankcí, kterou právní předpisy neznají. Soud nemá pravomoc krátit znalečné znalci za porušení § 23 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen "zákon o znalcích"). Sankci automatického nepřiznání náhrady výdajů na konzultanty způsobuje absence schválení přibrání konzultanta zadavatelem, což v tomto případě nenastalo. Vrchní soud také podle stěžovatele dovodil neexistující zákaz přibrat pro vypracování znaleckého zadání konzultanty se stejnou specializací, jakou disponuje sám znalec. Dne 17. 2. 2026 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění stížnosti, ve kterém stěžovatel informuje, že Vrchní soud v Praze v rozhodnutí z prosince 2025 ve skutkově prakticky totožné věci některé z otázek řešených v napadeném usnesení vyřešil přesně opačně než Vrchní soud v Olomouci. V usnesení ze dne 29. 12. 2025 č. j. 7 Cmo 135/2024- 1426 Vrchní soud v Praze připustil přibrání specialistů v rámci znaleckého oboru stěžovatele jako konzultantů a za určující považoval právě souhlas soudu I. stupně jako zadavatele. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že proti těmto usnesením vrchních soudů není přípustné dovolání. Stěžovatel tedy nemá k dispozici žádný prostředek, na jehož základě by se mohl sjednocení judikatury domáhat už po Nejvyšším soudu. Popsaná nejednotnost judikatury podle stěžovatele narušuje princip právní jistoty. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. 6. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny. Vedle absence řádného odůvodnění je z ústavního hlediska nepřípustná svévole rozhodování, tj. situace, kdy je shledán extrémní rozpor mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, kdy není respektována kogentní norma, kdy interpretace a aplikace právních předpisů neodpovídá respektovaným standardům výkladu, resp. všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, či jedná-li se o rozhodnutí založené na právní interpretaci, která je v extrémním rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 nebo ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06). 7. K ústavněprávní rovině rozhodování o znalečném Ústavní soud v minulosti kupříkladu uvedl, že legitimní očekávání znalce na vyplacení znalečného je majetkovým nárokem, který je pod ochranou moci soudní (usnesení ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 3962/17). Na postavení znalce v řízení o odvolání proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů se vztahují garance práva na spravedlivý proces. Jelikož znalec má sám právo podat proti takovému usnesení odvolání, musí mít i možnost se vyjádřit k odvolání podanému do tohoto usnesení někým jiným. Znalec totiž musí být vybaven stejnými procesními právy, jaká zákon přiznává účastníkům, aby vůči nim nebyl v odvolacím řízení znevýhodněn (nález sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013). 8. Rozhodování o znalečném nicméně zůstává doménou obecných soudů. Ústavní soud s ohledem na svoji úlohu posuzuje, zda rozhodující soud měl k dispozici a vzal v úvahu všechny relevantní podklady, zda své rozhodnutí odůvodnil a zda si nepočínal svévolně. Ústavní soud naopak není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivé výpočty obecných soudů či korigovat jejich rozhodnutí z pohledu podústavního práva, a to ani tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (usnesení ze dne 15. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2653/25). 9. K napadenému usnesení Ústavní soud uvádí, že vrchní soud při přezkumu rozhodnutí krajského soudu aplikoval relevantní právní úpravu a v odůvodnění dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů přistoupil ke snížení původně přiznaného znalečného, tj. z jakýc