I.ÚS 3047/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3047/13 ze dne 10. 12. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky GECO, a.s., se sídlem Praha 8, Pod Čimickým hájem 190/11, zastoupené prof. et Doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem se sídlem Praha, Hradčanské nám. 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 30 Cdo 443/2013-211, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012, č. j. 21 Co 183/2012-185 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2011, č. j. 21 C 361/2008-152, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu zaručené článkem 36 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 581/02 odmítl její ústavní stížnost, čímž se dopustil vydání nezákonného rozhodnutí, jak potvrdil prostřednictvím svého rozsudku ze dne 21. 9. 2006, č. 4401/03 Evropský soud pro lidská práva, který konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka se domnívá, že pokud by Ústavní soud citovanou věc řádně projednal, došlo by nevyhnutelně ke zrušení předchozích rozhodnutí obecných soudů a k vymožení stěžovatelčina nároku vůči protistraně. Pokud Ústavní soud takto neučinil, měl provést posouzení věci soud rozhodující o nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 182/1998 Sb.", který sám mohl zhodnotit, zda v původním řízení soudy nesprávně aplikovaly kogentní zákonnou normu o koncentraci směnečného řízení a posoudit tuto otázku jako otázku předběžnou. Soud prvního stupně sice do jisté omezené míry takové posouzení provedl, k zamítnutí žaloby jej však dle odůvodnění rozsudku vedla skutečnost, že žádné z vydaných rozhodnutí nebylo zrušeno. Rozsudek soudu prvního stupně stejně jako soudu odvolacího (který se se závěry soudu prvního ztotožnil) tak dle stěžovatelky postrádají vnitřní logiku a v kontextu s následným rozsudkem soudu dovolacího vedou stěžovatelku k názoru, že soudy se potýkají s nejasnostmi a nejednotností ohledně toho, jakými otázkami se mají v řízení o nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. zabývat. Nejvyšší soud totiž v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí dovodil, že rozhodnutí Ústavního soudu naplňuje podmínku nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., přestože toto rozhodnutí nebylo zrušeno. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že "vyjádřil-li se k otázce příčinné souvislosti Evropský soud pro lidská práva negativně, postupoval odvolací soud správně, pokud přihlédl i k tomuto jeho závěru." Nesprávné je dle stěžovatelky také tvrzení Nejvyššího soudu o tom, že neprokázala existenci příčinné souvislosti, když vznik škody dovozovala pouze "od řetězce na sebe navazujících hypotetických událostí". Dovolací soud tak zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že ačkoli připustil, že stát nese obecně odpovědnost za škody způsobené soudy České republiky, ve věci stěžovatelky, kdy porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy konstatoval Evropský soud pro lidská práva, vyloučil, že by se náhrada škody vztahovala na tzv. kompenzační řízení. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 361/2008, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Žalobou ze dne 21. 1. 2008 se stěžovatelka domáhala náhrady škody ve výši 195 498 286 Kč s příslušenstvím a dále částky 1 503 398 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v řízení o ústavní stížnosti ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 581/02. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 21 C 361/2008-152, byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2012, č. j. 21 Co 183/2012-185, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatovala, Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí v podstatě v její prospěch posoudil dvě zásadní právní otázky, když uvedl, že 1) Poškozené nic nebrání v tom, aby nezávisle na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva podala žalobu o náhradu škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť v tomto řízení posuzují soudy jiné předpoklady odpovědnosti státu za škodu a mohou poskytovat i jinou formu kompenzace než Evropský soud pro lidská práva. 2) Rozhodnutí Ústavního soudu trpělo procesními vadami takové povahy, že Evropský soud pro lidská práva považoval za nutné vyslovit porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu. Za těchto okolností má dovolací soud za to, že rozhodnutí Ústavního soudu naplňuje podmínku nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Následně však ohledně třetí posuzované otázky, a to zda obecné soudy mají povinnost posoudit jako předběžnou otázku to, jakým směrem by se řízení ubíralo, pokud by Ústavní soud svým usnesením ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. III. ÚS 581/02 ústavní stížnost neodmítl, Nejvyšší soud dospěl k závěrům, se kterými stěžovatelka zásadně nesouhlasí. Nejvyšší soud dovodil, že "povinnost posoudit jako předběžnou otázku to, jak by řízení bylo dopadlo, kdyby v něm bylo pokračováno, soudy rozhodující v tzv. odškodňovacím řízení nemají, neboť nemohou předjímat rozhodnutí soudů v dané věci, v tomto případě rozhodnutí Ústavního soudu, a nově přezkoumávat věc, která byla předmětem řízení původního. Pokračovat v řízení poté, co ve věci rozhodl Evropský soud pro lidská práva, může jen Ústavní soud na základě rozhodnutí o obnově řízení podle § 119 zákona o Ústavním soudu." Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi je třeba v řízení o náhradu škody řešit jako otázku předběžnou. Konkrétně ve věci stěžovatelky "posouzení, které by býval měl ÚS provést, pak tedy měl a mohl provést soud rozhodující o nároku na náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., který sám mohl zhodnotit, zda v původním řízení soudy nesprávně aplikovaly kogentní zákonnou normu o koncentraci směnečného řízení. Právě tuto otázku nesprávné aplikace kogentní normy měly soudy v řízení o náhradě škody dle zák. č. 82/1998 Sb. posoudit jako otázku předběžnou". Ve svém rozsudku ve věci GECO, a. s. proti České republice ze dne 21. 9. 2006 č. 4401/03 Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že příliš přísný výklad příslušného procesního pravidla, tak jak jej provedl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 581/02, připravil stěžovatelku o právo na přístup k soudu. Jinými slovy došlo k tomu, že z důvodu vadného procesního postupu Ústavního soudu nebyly některé námitky stěžovatelky věcně projednány. Na rozdíl od stěžovatelky, která v ústavní stížnosti koncipuje způsob, jakým by takové pochybení Ústavního soudu mohlo být napraveno, je Ústavní soud přesvědčen, že takto postupovat nelze. Jediným právním prostředkem, pomocí něhož lze promítat rozhodování mezinárodních soudů o zásahu orgánu veřejné moci, porušujícího lidská práva nebo základní svobody v rozporu s mezinárodní smlouvou, je totiž institut obnovy řízení před Ústavním soudem podle § 119 zákona o Ústavním soudu. Návrhy na obnovu řízení lze po novele zákona o Ústavním soudu, provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. ledna 2013 podávat i v civilních věcech. Na výše uvedeném nemůže nic změnit skutečnost, že vzhledem k podmínce šestiměsíční lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení od konečného vyhlášení rozhodnutí mezinárodního soudu, v tomto případě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, tato možno