I.ÚS 3103/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3103/09 ze dne 25. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů DAP Praha CZ, a. s., IČ: 27422402, se sídlem Bělehradská 1678/13, Praha 4 - Nusle, D. D. a R. D., zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Mezibranská 19, 115 02 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, č. j. 20 Cdo 3555/2007-70, a proti výrokové části II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, č. j. 13 Co 74/2007-25, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2006, č. j. 13 Nc 27800/2006-8, byla nařízena exekuce na majetek povinných (dále jen "stěžovatelů") na základě notářského zápisu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. NZ 71/2006, N 72/2006, sepsaného JUDr. J. H., notářem, k uspokojení pohledávky oprávněné FAST HYPO, a. s. (dále jen "oprávněné") ve výši 945.300 Kč, nákladů exekuce a "nákladů oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny". Toto plnění přitom bude vymoženo po prvním povinném (stěžovateli) společně a nerozdílně s druhou povinnou (stěžovatelkou) a třetím povinným (stěžovatelem), po druhé povinné (stěžovatelce) společně a nerozdílně s prvním a třetím povinným (stěžovateli) a po třetím povinném (stěžovateli) společně a nerozdílně s prvním povinným (stěžovatelem) a druhou povinnou (stěžovatelkou). Provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora Mgr. Petra Kociána, se sídlem Exekutorského úřadu v Brně. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2007, č. j. 13 Co 74/2007-25, citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ohledně exekuce pro částku 500.000 Kč změnil tak, že návrh oprávněné na nařízení exekuce na majetek stěžovatelů zamítl (výroková část I.) a ve zbývající části usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výroková část II.). Odvolací soud poukázal na to, že notářský zápis, na podkladě kterého byla exekuce nařízena, splňuje všechny požadavky, které jsou na tento exekuční titul kladeny zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "NŘ"). Na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 4 však dospěl k závěru, že notářský zápis není vykonatelný v části týkající se zaplacení částky 500 000 Kč. Z textu notářského zápisu totiž vyplývá, že zaplacení 500 000 Kč jako smluvní pokuty oprávněné za porušení ujednání smlouvy je vázáno na odkládací podmínku, že dojde ze strany stěžovatelů k čerpání úvěru. Protože k čerpání úvěru nedošlo, v této části exekuční titul vykonatelný není. Rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno, napadli stěžovatelé dovoláním, jehož přípustnost opírali o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. oponují závěru odvolacího soudu o vykonatelnosti notářského zápisu. Stěžovatelé namítli, že odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem, a v tomto směru dovodili zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Notářský zápis, na základě kterého byla na majetek povinných nařízena exekuce k vymožení částky 445.300 Kč, není prý jasný a určitý. Notářský zápis trpí závažnými vadami a z článku III. nevyplývá, pro jakou konkrétní částku je dán souhlas s jeho přímou vykonatelností. Úvěrová smlouva, na kterou notářský zápis odkazuje, nebyla do zápisu vtělena a ze zápisu tak nevyplývá povinnost k zaplacení částky 445.300 Kč, pro kterou je exekuce vedena. Podle názoru stěžovatelů nebyl splněn ani další z požadavků kladených na notářský zápis jako na bezvadný exekuční titul. Předmětný notářský zápis a úvěrová smlouva totiž nepředstavují formálně jediný zápis, a proto je třeba, aby smlouva byla obsažena na téže listině, jako souhlas s přímou vykonatelností. Stěžovatelé dále zdůraznili, že vymáhaný nárok oprávněné podle hmotného práva není dán. Za situace, kdy úvěr nebyl vůbec čerpán, považují stěžovatelé vymáhání dané částky v rozporu s dobrými mravy. Proto navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2009, č. j. 20 Cdo 3555/2007-70, dovolání stěžovatelů odmítl Dovolací soud poukázal v prvé řadě na to, že podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon 120/2001 Sb."), platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009) - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé nepřednesli žádné argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Právní otázku vykonatelnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu; jeho právní závěr, že podkladový notářský zápis obsahuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením § 62 a následujících, zejména ustanoveními § 72a a § 72b NŘ, mimo jiné přesnou identifikaci povinného (§ 71b odst. 1 písm. a/ - znění účinné do 30. 6. 2009), předmětu plnění, doby plnění a prohlášení o svolení k vykonatelnosti zápisu (§ 71b odst. 1 písm. f/ - znění účinné do 30. 6. 2009), jí odpovídá. Co se rozumí náležitostmi notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, vyložil (kromě jiných) Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněném pod č. 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podmínky, za nichž je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti exekučním titulem, se pak právní úpravou účinnou od 1. 1. 2001 nezměnily. K materiálním náležitostem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti především nepatří hmotněprávní úkon, na jehož základě závazek vzniká nebo se mění. To samozřejmě neznamená, že uvedení (celého) obsahu právního úkonu, z něhož závazek vychází, v zápise, jeho způsobilosti být exekučním titulem překáží. Judikatura však dospěla k závěru, že notářský zápis o právním úkonu a notářský zápis se svolením k vykonatelnosti v jedné listině představuje exekuční titul i v případě, že v projevu vůle, jímž povinná osoba svoluje k vykonatelnosti, jsou oprávněný a povinný, právní důvod, předmět a doba plnění, označeny toliko odkazem na právní úkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 12/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2005 pod č. 40, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 813/98, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2685/2003). Předpokladem takového závěru pak je, aby samotný právní úkon vtělený do notářského zápisu materiální náležitosti obsahoval a aby se svolení k vykonatelnosti vztahovalo právě k povinnostem vyplývajícím z právního úkonu. Nejvyšší soud poznamenal, že těžiště argumentace stěžovatelů spočívá v rovině aplikace uvedených právních zásad ve vztahu ke konkrétnímu notářskému zápisu. Vlastním důsledkem uplatněného dovolacího důvodu pak není nic jiného než polemika, zda z notářského zápisu lze dovodit, že v něm byla určitě a srozumitelně dána doba plnění, jež má být vymoženo, resp. zda pojem "dlužná částka", s jejímž zaplacením stěžovatelé podle tohoto zápisu spojili souhlas s jeho vykonatelností, zahrnuje všechna plnění, k nimž se stěžovatelé zavázali, anebo plnění jen některá (a která). Polemizují-li stěžovatelé se zjištěním soudů obou st