I.ÚS 3146/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3146/23 ze dne 28. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Romana Šiguta, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Pletichou, advokátem se sídlem Průmyslová 1631/4, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021 č. j. 14 Ad 12/2020-31 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2023 č. j. 4 Ads 160/2021-33, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a státního tajemníka v Ministerstvu dopravy jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel v řízení před správními soudy zpochybňoval rozhodnutí generálního inspektora Drážní inspekce (správního orgánu I. stupně) ze dne 19. 12. 2019, potvrzující rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu dopravy (vedlejšího účastníka jakožto odvolacího orgánu) ze dne 24. 7. 2020, jimiž byl v důsledku systemizace odvolán z pozice představeného - ředitele Ústředního inspektorátu Drážní inspekce, postaven mimo výkon služby z organizačních důvodů a byl v této souvislosti nově platově zařazen. Stěžovatel neuspěl s žalobou proti těmto správním rozhodnutím ani s následnou kasační stížností. Nyní posuzovanou ústavní stížností se domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 21 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 28, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně namítal, že správní soudy porušily čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 3, čl. 79 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní soud se neztotožnil se stěžovatelem a jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. 2. Předchozí soudní řízení správní postačí pro účely řízení o ústavní stížnosti stručně shrnout následovně: 3. Městský soud v Praze stěžovatelovu žalobu zamítl s tím, že nepřisvědčil žádné jeho žalobní námitce ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka, nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nedostatečného dokazování či jiných vad v postupu správních orgánů předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí a rozhodnutí generálního inspektora do té míry, že by bylo nutné tato rozhodnutí zrušit. Žalobní námitky stěžovatele ohledně rozporu systemizace s § 53a odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, a ohledně možnosti zrušení a obnovení služebního místa považoval městský soud za opožděné, proto se jimi nezabýval. 4. Nejvyšší správní soud se s městským soudem plně ztotožnil. Zabýval se přitom jen námitkami, které stěžovatel uplatnil již v řízení o žalobě. K tomu, aby městský soud mohl posuzovat zákonnost podkladů napadených správních rozhodnutí (včetně příslušné systemizace), by přitom musel stěžovatel včas a řádně formulovat žalobní bod, což v řízení před městským soudem neučinil. Ostatní námitky NSS posoudil jako nepřípustné podle § 104 odst. 4 soudního řádu správního. Neposuzoval proto, zda příslušná systemizace byla účelovou změnou, zda odpovídala § 17, § 18 a § 60 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, nebo zda byla v souladu s § 53a odst. 1 zákona o drahách a s nařízením vlády č. 95/2015 Sb. 5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává především svého ústavně zaručeného práva na nerušený výkon veřejné funkce u Drážní inspekce. Popisuje, že z pozice generálního inspektora byl v roce 2016 (poté, co ve výběrovém řízení uspěl jiný kandidát) převeden na místo náměstka generálního inspektora a po systemizaci v roce 2017 dále na místo ředitele Ústředního inspektorátu (právě zrušení tohoto místa v rámci systemizace pro rok 2020 pak vyústilo ve vydání správních rozhodnutí, která stojí na počátku nyní posuzované věci). Stěžovatel formuluje celou řadu námitek vůči postupu správních soudů, ale v širším kontextu i správních orgánů, které se týkají správních rozhodnutí a příslušnosti služebního orgánu (správního orgánu I. stupně), zákonnosti a účelovosti systemizace účinné od 1. 1. 2020 z hlediska § 17 a § 18 zákona o státní službě, podjatosti Mgr. Jana Kučery (v pozici správního orgánu I. stupně), projednání změny systemizace s odborovou organizací, zařazení stěžovatele mimo službu bez posuzování vhodnosti služebních míst, na která byla vyhlášena výběrová řízení, přezkoumatelnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka, zjišťování skutečného stavu věci na základě úplných podkladů pro vydání rozhodnutí, interpretace čl. 21 odst. 4 Listiny správními soudy a konečně procesního práva stěžovatele na seznámení se s podklady pro rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu a navrhovat důkazy podle § 36 odst. 1 správního řádu. Stěžovatel dále vyčítá správním soudům, že se nedostatečně vypořádaly s jeho žalobními námitkami, neprovedly jím navržené důkazy, nezabývaly se závaznými podklady pro správní rozhodnutí (které se týkaly systemizace pro rok 2020) a že na jeho rozvedenou žalobní argumentaci ohledně rozporu systemizace s § 53a odst. 1 zákona o drahách nahlížely jako na nový žalobní bod. Stěžovatel nebyl v řízení o žalobě zastoupen advokátem a napadené rozsudky považuje za nespravedlivé. Správní soudy kriticky přistupovaly k jeho žalobě, zatímco k nedostatkům správních orgánů byly shovívavé. 6. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podal ji oprávněný stěžovatel, který je řádně zastoupen advokátem, poté, co vyčerpal prostředky ochrany, které měl k dispozici. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 7. Po prostudování ústavní stížnosti (včetně jejích doplnění doručených Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2024 a dne 16. 8. 2024), k ní přiložených listin (včetně odvolání proti rozhodnutí generálního inspektora), napadených rozsudků správních soudů a spisu městského soudu (který si Ústavní soud vyžádal a jehož součástí je správní rozhodnutí vedlejšího účastníka, které stěžovatel napadl žalobou), dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. 8. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavních stížnostech dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne nálezem ve věci samé. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout třeba jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 9. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. To znamená, že Ústavní soud zkoumá, zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v projednávaném případě žádný takový zásah neshledal. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti přichází se dvěma okruhy námitek: jednak vůči správnímu řízení, jednak vůči soudnímu řízení správnímu. Třebaže Ústavní soud zajímá výsledek řízení jako celek, pro vlastní vypořádání stížnostních námitek považuje za vhodné vyložit rozdíl mezi těmito fázemi a jejich vzájemný vztah. 11. Správní řízení nebo vůbec postup správních orgánů před vydáním finálního správního rozhodnutí lze považovat za jeden celek a případné vady správního orgánu I. stupně (v tomto případě generálního inspektora) může k odvolání adresátů prvostupňového rozhodnutí zhojit odvolací správní orgán (v tomto případě vedlejší účastník). S tím souvisí to, že - až na určité výjimky, které ale neplatily pro nyní posuzované správní řízení - je možné rozhodné skutečnosti tvrdit a případné podklady pro rozhodnutí a důkazní prostředky navrhovat, označovat či dokládat po celou dobu správního řízení, tedy i v odvolacím řízení. 12. Nynější stěžovatel sice v řízení před správními soudy tvrdil, že nebyla dodržena některá jeho procesní práva ve správním řízení, správní soudy ale taková porušení neshledaly nebo je nepovažovaly za tak významná, že by měla vliv na zákonnost rozhodnutí o odvolání stěžovatele a jeho postavení mimo službu. Ústavní soud tento jejich závěr považuje za dobře odůvodněný. A to hlavně v kontextu toho, že stěžovatel po celou dobu soudního řízení nevysvětlil, zda a jak se shledaná procesní pochybení konkrétně promítla do věcného posouzení jeho odvolání a co by se změnilo či mohlo změnit, kdyby byla jeho práva plně respektována [srov. § 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního]. Ústavní soud připomíná, že smysl procesních práv nespočívá v jejich samoúčelnosti, nýbrž pro