I.ÚS 3243/23 – Ústavní soud

I.ÚS 3243/23 ze dne 7. 2. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek Hany Vrabcové a Světlany Vrabcové, obou zastoupených Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem, sídlem náměstí 1. máje 101/2, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2023 č. j. 26 Cdo 475/2023-355, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 1. 2021 č. j. 22 C 170/2019-274, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 9. 2022 č. j. 22 C 170/2019-337, zastavil řízení o zaplacení části (v rozsudku specifikovaných) úroků z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastník jako žalobce domáhal po stěžovatelkách jako žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatily částku 51 793,82 Kč s (v rozsudku specifikovaným) úrokem z prodlení (výrok II.) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit první stěžovatelce náklady řízení (výrok III.). 3. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dál jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 4. 2022 č. j. 12 Co 175/2021-317, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 1. 2023 č. j. 12 Co 175/2021-344, napadený výrok II. rozsudku okresního soudu změnil v části týkající se zaplacení částky 50 596,82 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení tak, že stěžovatelkám uložil povinnost tuto částku zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně (dále též jen "měnící výrok"), jinak jej potvrdil (dále též jen "potvrzující výrok") a uložil stěžovatelkám povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů. 4. Měnící výrok rozsudku krajského soudu napadly stěžovatelky dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto jako nepřípustné (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. (co do základu) přípustné a dovolání proti výroku o nákladech řízení je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 5. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že otázka, jaké náležitosti má obsahovat vyúčtování služeb podle § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb."), aby bylo pokládáno za řádné a správně vyúčtované, stejně jako otázka, zda vyúčtování služeb předložená stěžovatelkám ze dne 25. 7. 2019 byla řádná a správně vyčíslena v souladu s podle § 7 odst. zákona č. 67/2013 Sb., a nastala tak splatnost těchto vyúčtování, přípustnost dovolání nezakládá. Otázka je jednak formulována zcela obecně, když není zřejmé, v čem má spočívat nesprávnost rozhodnutí krajského soudu (stěžovatelky nespecifikují, jaké konkrétní náležitosti ve vyúčtování postrádají a které krajský soud podle jejich názoru pominul), a z obsahu dovolání není ani zřejmé, od které (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se měl krajský soud při jejím řešení odchýlit. Otázky týkající se dodatečného vyúčtování úklidu rovněž přípustnost dovolání nemohou založit, když nedoplatky za úklid (za předmětné roky 2015, 2016 a 2017) nebyly od počátku předmětem tohoto řízení. Vedlejší účastník je měl za uhrazené a do žaloby tyto částky nezahrnul a po stěžovatelkách se jich nedomáhal. Na otázce, zda připojením dodatečné listiny (obsahující pouze vyúčtování úklidu) k původnímu vyúčtování (doručenému před podáním žaloby) je zhojena vada tohoto vyúčtování, rozhodnutí krajského soudu nespočívá. Také u otázky zda je možné vyúčtování služeb pokládat za řádné, přestože trpí početními chybami, resp. ceny provedených služeb nejsou ve správné výši, stěžovatelky nekonkretizují, o jaké početní chyby má jít, a u kterých konkrétních služeb mají být podle nich ceny v nesprávné výši. Není tedy jasné, co by mělo být předmětem dovolacího přezkumu, ani od které ustálené rozhodovací praxe se měl krajský soud odchýlit. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani pro řešení otázek týkajících se námitek proti vyúčtování (reklamace). Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelky zpochybňují správnost právního posouzení učiněného krajským soudem též prostřednictvím skutkových námitek a uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelek 6. V ústavní stížnosti stěžovatelky uvádějí, že v dovolání formulovaly otázku, na čem vůbec může záležet povinnost platit vyúčtování (splatnost vyúčtování), když ne na tom, zda jde o vyúčtování řádné nebo zatížené vadami. Otázka, za jakých (obecných) podmínek nastává splatnost určitého závazku, je podle názoru stěžovatelek otázkou právní a nikoli skutkovou. Zda je u splatnosti třeba splnit zákonný požadavek (předložení zákonem stanovených podkladů) nebo zda to potřeba není, je otázkou právního hodnocení. Stěžovatelky považují odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ve vztahu k nevyúčtované službě úklidu za "absurdní". S názorem Nejvyššího soudu, že způsob, jakými byly námitky vyřízeny, i kdyby byl "nesprávný", nemůže nepříznivě zasáhnout do právního postavení příjemce, se stěžovatelky neztotožňují. Podle názoru stěžovatelek chybné vyčíslení může způsobit příjemci nepříznivý zásah do jeho právního postavení. 7. Stěžovatelky namítají, že Nejvyšší soud se nezabýval souladem závěrů krajského soudu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když vyslovil, že na vadnosti či správnosti vyúčtování nezáleží (nebylo na ní založeno rozhodnutí krajského soudu) a nadto jde především o otázky skutkové. Stěžovatelky namítají, že Nejvyšší soud ve svém usnesení o odmítnutí dovolání aplikoval příliš formalistický postup, když se nevypořádal se všemi dovolacími důvody vznesenými stěžovatelkami. Stěžovatelky se neztotožňují s názorem Nejvyššího soudu, že z obsahu dovolání není zřejmé, od které ustálené rozhodovací praxe se měl krajský soud při řešení položené otázky odchýlit, když ve svém dovolání citovaly konkrétní judikaturu. Stěžovatelky namítají, že Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neboť se dostatečně nevypořádal s jejich právní argumentací. Stěžovatelky vznesly několik otázek hmotného práva, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž v dovolání byla uvedena i konkrétní judikatura. Z těchto důvodů stěžovatelky namítají, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jejich argumentací ohledně nesprávného právního posouzení předmětné věci krajským soudem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Úst