I.ÚS 3244/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3244/25 ze dne 28. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Vrby, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vrabcem, advokátem se sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. září 2025 č. j. 22 As 6/2025-35, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2024 č. j. 52 A 9/2024-61, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Krajského úřadu Středočeského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel podle správních orgánů spáchal dopravní přestupek - řídil osobní automobil rychlostí 98 km/h v obci, na úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí jízdy 50 km/h. V správním řízení a před správními soudy stěžovatel tvrdil, že jednal v krajní nouzi. Spěchal za matkou, která mu opakovaně nezvedala telefon poté, co mu volala, že v jejím bytě došlo k havárii vodovodního potrubí. Správní orgány i soudy shledaly, že stěžovatel v krajní nouzi nejednal. Ústavní soud zkoumal, jestli jsou tyto právní závěry ústavně konformní. I. Vymezení věci 2. Stěžovatel dne 20. 11. 2023 v 15:11 řídil motorové vozidlo v obci Kuňovice rychlostí 98 km/h, ačkoliv je v uvedeném úseku nejvyšší dovolená rychlost jízdy stanovena na 50 km/h. Tím porušil § 18 odst. 4 zákona č. 361/200 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ("zákona o silničním provozu"). Za toto protiprávní jednání ho Městský úřad Vlašim shledal vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu (rozhodnutí ze dne 8. 3. 2024 č. j. MUVL/ODSH/11517/2024/HIZ). Městský úřad stěžovateli uložil pokutu ve výši 7 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 měsíců. Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 5. 6. 2024 č. j. 057486/2024/KUSK zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí městského úřadu. 3. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Praze ("krajský soud"), který ji napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel před krajským soudem namítal, že jednal v stavu psychického rozrušení a v krajní nouzi. Spěchal za matkou, která mu opakovaně nezvedala telefon poté, co mu volala, že v jejím bytě došlo k havárii vodovodního potrubí. Měl obavy o její život. Po příjezdu stěžovatel zjistil, že matka se nemůže hýbat, leží bezvládně na zemi a potřebuje ošetření. Dále namítal, že jeho jednání není přestupkem, protože postrádá společenskou škodlivost. V místě jeho spáchání vozovka stoupá, není zde chodník, škola, zastávka autobusu nebo dětské hřiště. Nemohl nikoho ohrozit. Tvrdí, že správní orgány se nezabývaly odvolacími body. Jejich rozhodnutí jsou navíc vnitřně rozporná, protože nezpochybnily, že jednal v stavu psychického rozrušení. Nepřímo tedy potvrdily, že jednal v krajní nouzi. Stěžovatelovo jednání naplnilo podmínku proporcionality, protože nemohlo mít závažnější následek, než ten, který hrozil jeho matce. Dále uvedl, že policistka neměla aktuální proškolení pro práci s rychloměrem. 4. Krajský soud provedl důkaz on-line mapou obce Kuňovice, ze které zjistil, že touto obcí prochází silnice II./112. Přibližně uprostřed trasy v obci se nachází obecní úřad. Přímo před ním se silnicí sousedí několik parkovacích míst. Silnice od obecního úřadu stoupá a nachází se na ní zhruba 5 dalších stavení včetně několika napojení na ně. Dále krajský soud provedl důkaz odpovědí výrobce rychloměru RAMER. Vyplývá z ní, že pro správné užívání rychloměru RAMER 10 C není potřeba zvláštního proškolení nad rámec odborné přípravy, kterou policistka v projednávané věci absolvovala. Krajský soud konstatoval, že rozhodnutí správních soudů jsou přezkoumatelná. Stěžovatel v žalobě uplatnil v zásadě stejné námitky uplatněné již ve správním řízení. V některých případech přitom nereagoval na jejich vypořádání ze strany správních orgánů. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že úkolem soudu není poskytovat "jiné" či "lepší" vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány. 5. Podle krajského soudu byla naplněna materiální stránka přestupku. Odkázal na vypořádání této námitky v rozhodnutí městského úřadu (str. 5 a 6). V místě spáchání protiprávního jednání se nachází zástavba a jsou zde nepříznivé rozhledové podmínky. Krajský soud odmítl snahu stěžovatele o bagatelizaci průjezdu obcí bezmála stokilometrovou rychlostí. To, že nedošlo k žádné tragédii, nelze považovat za okolnost, jež by nebezpečnost předmětného jednání zásadním způsobem snižovala. Podle krajského soudu nejednal stěžovatel v krajní nouzi. Nebyla totiž naplněna podmínka subsidiarity. Stěžovatel měl zavolat na tísňovou linku. Správní orgány se nezabývaly podmínkou proporcionality, protože aplikaci institutu krajní nouze správně odmítly již z důvodu subsidiarity. Pokud správní orgány uznaly, že stěžovatel se nacházel v stavu rozrušení, nezakládá to rozpornost jejich rozhodnutí. Rozrušení nerovná se existenci krajní nouze. Ani námitku nedostatečného proškolení obsluhy rychloměru neshledal krajský soud na základě provedených důkazů důvodnou. 6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji odmítl jako nepřijatelnou. Některé námitky stěžovatele shledal nepřípustnými. Nezabýval se námitkami, které stěžovatel přepsal ze své žaloby stran zastaralého osvědčení pro obsluhu silničních rychloměrů, společenské škodlivostí a materiální stránky přestupku a podmínky proporcionality jednání v krajní nouzi. Zbylé námitky shledal nepřijatelnými. Krajský soud podle Nejvyššího správního soudu dospěl k správnému závěru, že nebyla naplněna podmínka subsidiarity pro aplikaci institutu krajní nouze. Podle Nejvyššího správního soudu jeho dosavadní judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na všechny stěžovatelem uplatněné námitky. Taktéž nedospěl k závěru, že by se krajský soud dopustil zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel namítá, že správní soudy svými rozhodnutími porušily jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Rovněž soudy porušily zásadu proporcionality podle čl. 4 odst. 4 Listiny a princip důvěry občanů v právo podle čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). 8. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud postupoval extrémně formalisticky, když odmítl část jeho námitek pro nepřípustnost a část pro nepřijatelnost. V kasační stížnosti stěžovatel namítal porušení principu iniciativy policie podle § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Dále namítal nedostatečné posouzení naplnění podmínky subsidiarity pro aplikaci institut krajní nouze. Tyto námitky Nejvyšší správní soud odmítl, s odůvodněním že se nimi krajský soud dostatečně zabýval, i když tomu tak nebylo. To činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. 9. Dále stěžovatel namítá, že správní soudy vyprázdnily institut krajní nouze tak, že ji vylučuje již samotná existence složek integrovaného záchranného systému ("IZS"). Takový výklad činí institut krajní nouze fakticky nepoužitelným a odporuje zásadě proporcionality. Správní soudy zcela pominuly fakt, že stěžovatelovo jednání bylo motivováno ochranou zdraví jeho matky a omezily se na úvahy o technické dostupnosti IZS. Takový postup je v rozporu s jeho právem na rodinný život. Závěrem stěžovatel uvádí, že správní soudy vzaly v úvahu jeho rozrušení pouze jako polehčující okolnost, nikoli jako faktor pro existenci krajní nouze. Přitom v krizových situacích je potřeba hodnotit i subjektivní schopnosti a stav jednající osoby. Jejich ignorování je v rozporu s principem lidské důstojnosti. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí. III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 citovaného zákona a contrario). 11. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 12.