I.ÚS 3310/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3310/25 ze dne 28. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. Věznice Jiřice, právně zastoupeného Mgr. Monikou Homolovou, advokátkou se sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2023 č. j. 49 T 11/2023-630, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2024 č. j. 2 To 11/2024-735 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2025 č. j. 6 Tdo 339/2025-993, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně zásady nullum crimen sine lege garantované v čl. 39 Listiny, a práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i práva vymezeného v čl. 1 odst. 1 Ústavy. K namítaným porušením mělo dojít v důsledku nesprávného právního posouzení věci a absence provedení důkazů k rozhodným skutkovým okolnostem ze strany obecných soudů. 2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let. Stěžovateli byla dále dle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit společně s ostatními obviněnými na náhradě škody konkrétním poškozeným specifikované částky. Z odůvodnění prvostupňového rozsudku vyplývá, že na základě provedeného dokazování bylo i přes dílčí rozpory ve výpovědích stěžovatele, dalších spoluobviněných a poškozených dostatečným způsobem a v souladu se zásadami trestního práva prokázáno, že společné jednání stěžovatele a dalších dvou spolupachatelů naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku bez důvodných pochybností. Stěžovatel proti všem výrokům citovaného rozsudku podal odvolání. 3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byla odvolání stěžovatele a obou spoluobviněných zamítnuta dle § 256 trestního řádu. Vrchní soud v napadeném usnesení odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dále uvedl, že soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu postupoval správně, když vzal za základ skutkového stavu části výpovědí podporované dalšími důkazy, které při souhrnném posouzení považoval za způsobilé vyloučit důvodné pochybnosti. Dále se odvolací soud vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami stěžovatele i dalších spoluobviněných a zhodnotil správnost právní kvalifikace projednávaného skutku. 4. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolání bylo dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. Nejvyšší soud poukázal na absenci dostatečně konkrétní argumentace stěžovatele k podpoře jednotlivých dovolacích důvodů a vypořádal se s jeho námitkami stran provedené právní kvalifikace i dle stěžovatele nedostatečně zjištěného skutkového stavu a údajně opomenutých důkazů, přičemž shledal, že všechny uplatněné námitky byly neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti napadeným rozhodnutím ve dvou rovinách. V první rovině namítá porušení svých základních práv z důvodu nesprávného právního posouzení skutku jako trestného činu loupeže, neboť dle jeho názoru ze strany obecných soudů nedošlo ke správnému vyhodnocení naplnění znaků skutkové podstaty tohoto zvlášť závažného zločinu. Stěžovatel spatřuje příčinu chybného právního posouzení v absenci dostatečné opory pro naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty v provedeném dokazování a namítá existenci extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry na straně jedné a provedenými a hodnocenými důkazy na straně druhé, což bylo zapříčiněno svévolným hodnocením důkazů obecnými soudy. Současně stěžovatel namítá účelovost výpovědí poškozených. Domnívá se, že takovým postupem nebyly odstraněny důvodné pochybnosti, čímž došlo k porušení jeho základních práv, jakož i principu presumpce neviny, zásady in dubio pro reo a z procesního hlediska též zásady volného hodnocení důkazů. 6. Druhá rovina stěžovatelovy argumentace spočívá v absenci provedení důkazů k rozhodným skutkovým okolnostem, v deformaci důkazů, jakož i vyhodnocení zjištěných rozporů v jeho neprospěch. Namítá opomenutí několika jím učiněných důkazních návrhů, které byly pro řešenou věc relevantní: (i) návrh na vypracování znaleckého posudku týkajícího se stěžovatelova zdravotního stavu za účelem posouzení jeho schopnosti fyzické participace na řešeném útoku (ii) návrh na výslech svědkyně T. G., (iii) návrh na přibrání znalce k posouzení obecné i specifické věrohodnosti poškozených a (iv) návrh na provedení výslechu svědka M. M. Do kategorie opomenutých důkazů poté spadá též (v) námitka stěžovatele stran nezohlednění závěrů znalce MUDr. Davida Vajtra, Ph.D. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). 9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazy provedené obecnými soudy, neboť řízení před Ústavním soudem není pokračováním trestního řízení a úkolem Ústavního soudu není přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí nebo objektivity a úplnosti provedeného dokazování. To platí i tehdy, kdy by se Ústavní soud s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy neztotožňoval (srov. např. nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4129/17, nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 nebo nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). 10. Výjimku z tohoto obecného sebeomezujícího pravidla představuje excesivní případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, na nějž se sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti odvolává. Případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry nastává zejména tehdy, pokud (i) skutková zjištění obecných soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, (ii) skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, (iii) skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, nebo (iv) pokud je hodnocení důkazů výrazem zjevného faktického omylu nebo logického vnitřního rozporu (k tomu srov. např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08, nález ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10, usnesení ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1134/21 nebo usnesení ze dne 5. 3. 2013 sp. zn I. ÚS 586/13). 11. Ani v takovém případě však Ústavní soud neprovádí vlastní hodnocení důkazů, nýbrž s respektem k soustavě obecných soudů pouze kontroluje proces zjišťování skutkového stavu a zasahuje jen tehdy, pokud proces zjišťování skutkového stavu trpěl vadami takové intenzity, že by ke zjištěnému skutkovému stavu obecné soudy při respektování zásad logiky a hodnocení důkazů nemohly dospět (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 2178/23 nebo usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 1302/23). Je však třeba pamatovat na to, že výjimku v podobě extrémního rozporu je nutné aplikovat restriktivně za respektu k jejím mezím. Za případ extrémního rozporu proto nelze považovat např. situaci, kdy obecné soudy dospějí