I.ÚS 332/22

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na zvláštní ochranu dětí a mladistvých dle čl. 32 odst. 1 Listiny a práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 2. 2020 č. j. 0 P 191/2018-340 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") jako soudu odvolacího ze dne 2. 7. 2020 č. j. 70 Co 165/2020-371 byli oba nezletilí vedlejší účastníci svěřeni do střídavé péče rodičů - stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud ve výroku rozhodl o místě předání nezletilých, jímž je místo bydliště vedlejšího účastníka, který je povinen druhému z rodičů nezletilé "v místě svého bydliště náležitě připravené předat".

Stěžovatelka se domáhá výkonu shora uvedených rozsudků s tím, aby jí vedlejší účastník předával spolu s oběma nezletilými vedlejšími účastníky řízení také jejich průkazy zdravotního pojištění, občanské průkazy a cestovní pasy.

Obvodní soud napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítl jako nedůvodný. Jednak neshledal postaveným najisto, zda a jaké doklady nezletilých jsou v dispozici matky a otce. Nemá dále za to, že povinnost rodičů předávat si nezletilé děti "náležitě připravené" zahrnuje také povinnost předávat si s dětmi vždy také zmíněné doklady. Rozhodnutí o péči žádnou povinnost předávat nezletilé děti s platnými doklady přímo neukládá. Povinnost rezidentního rodiče "řádně připravit" dítě na styk s druhým rodičem vyplývá ze zákona pouze pro případ úpravy styku (§ 888 občanského zákoníku). Oba rodiče ale fakticky pečují o děti v režimu střídavé péče již několik let a je na nich, aby nezletilým uvedené doklady pro dobu své péče o ně sami zajistili.

Městský soud usnesení obvodního soudu potvrdil. Předeslal, že výkon rozhodnutí o střídavé péči by bylo možno nařídit v případě, že by některý z rodičů nerespektoval časový rozvrh střídavé péče s vymezením toho, kde a kdy si rodiče děti předají. Tak tomu v projednávané věci ale není. V případě výkonu rozhodnutí o úpravě péče nelze výkon rozhodnutí spojovat s úvahami o tom, co je a co není předmětem "náležité přípravy". Otázka předávání dokladů mezi rodiči s výkonem rodičovských práv a povinností při střídavé péči nesouvisí. Městský soud závěrem dodal, že ani nebylo postaveno najisto, který z rodičů drží jaké doklady.

Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí obecných soudů dosahují intenzity nezákonnosti a protiústavnosti, neboť vykazují prvky libovůle v aplikaci práva a jsou extrémně rozporné s principy ochrany nejlepšího zájmu dítěte a spravedlnosti při výkladu právních norem. Bez dokladů nemůže stěžovatelka o nezletilé vedlejší účastníky řádně pečovat, nemá žádný jiný nástroj, jak se požadovaného domoci. Stěžovatelka s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími vyprázdnily pojem péče o nezletilé a zcela opomněly faktické aspekty rodinného života se strohým odůvodněním, že předávání dokladů nesouvisí s výkonem rodičovských práv a povinností, což je dle ní absurdní závěr.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V části namítající porušení práva dítěte na zvláštní ochranu a práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči odmítl Ústavní soud stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť nositelem těchto práv nemůže být rodič dítěte.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Ve své judikatuře se Ústavní soud opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout (usnesení sp. zn. II. ÚS 2847/19 ze dne 13. 9. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Po seznámení se s napadenými rozhodnutími však Ústavní soud dospěl k závěru, že k takové situaci v nyní projednávané věci nedošlo.

Stěžovatelka brojí proti skutkovým a právním závěrům obvodního soudu a městského soudu, čímž klade Ústavní soud do role třetí instance, která mu nepřísluší. Obecné soudy připustily, že tvrzení stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení o tom, kdo drží příslušné doklady, se rozcházejí. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud vůbec dospět k závěru, že by napadená rozhodnutí zasáhla do práva stěžovatelky na rodinný život a práva na péči o děti a jejich výchovu. Podmínky a rozsah nařízení výkonu střídavé péče jsou otázkami výkladu podústavního práva. Z napadených rozhodnutí je patrné, jaká skutková zjištění obvodní i městský soud učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Jejich závěry jsou srozumitelné a přezkoumatelné. Oba rozhodující obecné soudy dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily, a proto je možno na jejich odůvodnění pro stručnost odkázat. Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

Stěžovatelka namítá rozpor rozhodnutí obecných soudů ve své věci s usnesením sp. zn. I. ÚS 2257/15 ze dne 30. 7. 2015. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje jednak na nízkou precedenční sílu usnesení [(viz např. nález IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), bod 88], jednak toto usnesení vycházelo, jak také upozornil obvodní soud, z jiných skutkových okolností. Netýkalo se předávání dítěte v režimu střídavé péče, nýbrž změny styku s dítětem, který je navíc upraven matce bydlící ve Spojených státech amerických v délce jednoho měsíce o letních prázdninách.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítaná porušení základních práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.