I.ÚS 3323/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3323/25 ze dne 11. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AAA INSOLVENCE OK v.o.s., sídlem Vranovská 1169/108, Brno - Husovice, insolvenční správkyně obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Bc. Lumírem Šindelářem, advokátem, sídlem Jiráskova 495, Rajhrad, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 72/2025-8361 ze dne 19. 8. 2025 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 10 T 7/2020-7577 ze dne 28. 3. 2025, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Usneseními Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení č. j. KRPB-172561-679/TČ-2014-060082-KAD ze dne 5. 12. 2016, č. j. KRPB-172561-712/TČ-2014-060082-KAD ze dne 12. 12. 2016, č. j. KRPB-172561-680/TČ-2014-060082-KAD ze dne 5. 12. 2016, č. j. KRPB-172561-720/TČ-2014-060082-KAD ze dne 20. 12. 2016 a č. j. KRPB-172561-713/TČ-2014-060082-KAD ze dne 12. 12. 2016 byly podle § 79d odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném do 17. 3. 2017), zajištěny podíly na nemovitostech ve vlastnictví společnosti X (dále jen "společnost X"), jejíž insolvenční správkyní je stěžovatelka. Podíly na nemovitostech byly zajištěny na základě předpokladu, že se jedná o výnosy z trestné činnosti podezřelého A. K. 3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla podle § 79f odst. 1 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení či omezení zajištění uvedených nemovitostí. 4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. 5. Stěžovatelka namítá, že zajištění předmětných nemovitostí trvá nepřiměřeně dlouho, když ke dni podání ústavní stížnosti trvalo již devět let a tři měsíce. Má za to, že napadená usnesení jsou zatížena přezkumným deficitem, neboť v nich absentuje provedení testu proporcionality ve vztahu k dalšímu trvání zajištění. Zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje také v tom, že kumulace objektivních a subjektivních důvodů, které v její věci vedou k prodlužování trestního řízení, jí jsou nepřípustně kladeny k tíži, byť na ně z povahy věci nemůže mít žádný vliv. 6. V souvislosti s trváním zajištění stěžovatelka odkazuje na závěry obsažené v nálezech sp. zn. I. ÚS 818/20 ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. I. US 1181/21 ze dne 30. 8. 2021 a sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015. Z těchto nálezů podle ní vyplývá, že již trvání zajištění po dobu tří let vyžaduje zvýšenou potřebu zkoumání přiměřenosti a potřebnosti a že trvání po dobu šesti let je zásadně nepřijatelné. Vzhledem k více než devítiletému trvání zajištění v dané věci je přesvědčena, že posuzování přiměřenosti zajištění mělo být provedeno ještě přísněji, což se však nestalo. Tvrdí, že obecné soudy nehodnotily, jakou zásadní příčinou jsou způsobeny průtahy v řízení. Má za to, že pandemie konoraviru, na kterou obecné soudy ve své argumentaci poukazovaly, mohla mít jen nepatrný vliv na to, že se aktuálně řízení nachází v podstatě na začátku fáze řízení před soudem prvního stupně, když přípravné řízení bylo obdobím uvedené pandemie zasaženo jen v závěrečné fázi. 7. Stěžovatelka hlavní příčinu komplikací a průtahů trestního řízení spatřuje ve změnách zákonného soudce. Je přesvědčena, že v její věci nelze identifikovat žádnou výjimečnou okolnost odůvodňující tak dlouhé trvání zajištění nemovitostí. Obecné soudy se podle ní vůbec nezabývaly vlivem průběhu procesu na sílu argumentů, jimž je potřeba zajištění podepírána, tedy zda se např. od roku 2016 zvýšila pravděpodobnost spáchání trestného činu. 8. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 18/33 SbNU), sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 155/06 ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1054/12 ze dne 27. února 2013]. 10. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 zmíněného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004 či sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004). 11. Z judikatury Ústavního soudu vztahující se k trvání zajištění věcí vyplývá, že Ústavní soud při posuzování přijatelnosti doby trvání zajištění významným způsobem zohledňuje fázi, v jaké se trestní řízení aktuálně nachází. Stěžovatelka sice správně uvádí, že Ústavní soud považoval za zásadně nepřijatelné, jestliže délka zajištění trvala šest let, ovšem to platí ve vztahu k případům, kdy se trestní řízení stále nacházelo ve stadiu přípravného řízení (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 a sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018). Navíc ve výjimečných případech nevyhodnotil jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod ani zajištění, které v průběhu přípravného řízení trvalo více než sedm let a dva měsíce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1181/21 ze dne 30. 8. 2021). Zároveň však z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i doba trvání zajištění přesahující devět let nemusí být "automaticky" a bez dalšího považována na nepřípustnou, jestliže opodstatněnost delšího trvání vyhoví přísnějšímu testu, než jaký by postačoval v případě zajištění kratšího, totiž testu obohacenému o uvážení přiměřenosti zajištění z pohledu délky jeho trvání. V tomto směru je třeba uvážit především dva okruhy otázek. Za prvé, délku trvání zajištění samotnou a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení či naopak, přičemž opomenuta by neměla být ani intenzita zásahu daného zajištění pro dotčený subjekt (srov. nález sp. zn.