I.ÚS 3356/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3356/09 ze dne 9. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2009, sp. zn. 21 Co 95/2008, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a - po odstranění vytknutých vad - řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného obecného soudu, v němž spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv, zejm. práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a práva na přístup k soudu dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2009, sp. zn. 21 Co 95/2008, že (nyní především) ve vztahu ke stěžovateli byl změněn výrok II. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2009, sp. zn. 11 C 188/2007, takto: Žalovaný 2/ (stěžovatel) je povinen zaplatit společně a nerozdílně se žalovaným 1/ žalobci částku 17.702 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení od 28. 7. 2007 do 31. 12. 2007 a dále spolu s úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 2008 do zaplacení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v ostatních částech žaloby a rozhodnuto o nákladech řízení. Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2009, sp. zn. 11 C 188/2007, byl ve vztahu ke stěžovateli založen na těchto zjištěních: Žalobce se proti prvnímu žalovanému a stěžovateli (druhému žalovanému) domáhal regresní náhrady podle § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb. V době dopravní nehody, z níž vznikla škoda, byl stěžovatel vlastníkem motorového vozidla a toto vozidlo neměl pojištěno na odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla. První žalovaný řídil motorové vozidlo bez souhlasu a vědomí druhého žalovaného, neboť v době nehody měl u sebe vozidlo z důvodu opravy zadané třetí osobou. Okresní soud dovodil, že stěžovatel jako vlastník svojí nedbalostí umožnil prvému žalovanému použití vozidla, byť se tak stalo bez jeho vědomí. Po právní stránce okresní soud případ posoudil podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. b), odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění za škodu způsobenou provozem vozidla a podle § 420 odst. 1, § 427 a § 430 občanského zákoníku. Podle názoru okresního soudu první žalovaný byl ve věci pasivně legitimován , neboť řidič způsobil svým zaviněním škodu. Proti stěžovateli shledal žalobu nedůvodnou, neboť na věc aplikoval ustanovení § 430 odst. 2 o. z., podle kterého v případě, že je vozidlo v opravě, tak po dobu opravy odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla provozovatel opravárenského podniku. K odvolání žalobce a prvního žalovaného krajský soud výrok ve vztahu ke stěžovateli změnil jak bylo uvedeno. Uvedl, že ve vztahu ke druhému žalovanému (stěžovateli) okresní soud správně posoudil podmínky odpovědnosti podle § 430 odst. 1 věta druhá o. z., podle které provozovatel odpovídá společně s tím, kdo použil jeho dopravního prostředku bez jeho vědomí nebo proti vůli provozovatele, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil. Správným však není podle názoru krajského soudu závěr okresního soudu, že na věc dopadá § 430 odst. 2 o. z., podle kterého, je-li prostředek v opravě, odpovídá po dobu opravy provozovatel podniku. Odkázal na trvající právní názor vyjádřený ve stanovisku Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. Cpj 10/83 (publ. ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 3/1984), dle něhož je odpovědným subjektem podle § 430 odst. 2 o. z. i občan - opravář, který vykonává opravárenskou činnost s povolením národního výboru podle ustanovení nařízení vlády ČSSR č. 158/1982 Sb. (pozn. správně: nařízení vlády ČSR o č. 154/1982 Sb, poskytování služeb občany na základě povolení národního výboru; nařízení vlády SSR č. 158/1982 Zb., o poskytovaní služieb občanmi na základe povolenia národného výboru). Do tohoto postavení odpovědného subjektu se však nedostává občan, který motorové vozidlo opravoval na základě dohody o občanské výpomoci (§ 384 až § 386 o. z. ve znění do 31. 12. 1991). V těchto případech k přesunu objektivní odpovědnosti z provozovatele na opraváře nedochází a odpovědným subjektem nadále zůstává i po dobu opravy sám provozovatel podle § 427 o. z., případně vedle něj i tento opravář podle zásad obecné odpovědnosti občanů za škodu ve smyslu ustanovení § 420 o. z., pokud způsobil škodu porušením právní povinnosti. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se s odkazem na ust. § 430 odst. 2 občanského zákoníku v řízení před obecnými soudy domáhal své liberace, když na místo stěžovatele má plně odpovídat žalovaný č. 1), který měl předmětné vozidlo v opravě. Stěžovatel neměl v době, kdy byla škoda způsobena vozidlo ve své fyzické dispozici. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu ČR je rozhodovací činnosti soudů v demokratickém právním státě nutně ovládána principem předvídatelnosti soudního rozhodování, která je přímým důsledkem respektování práva na spravedlivý proces. V zákonné rovině nachází princip předvídatelnosti soudního rozhodování odraz v ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Z tohoto ustanovení dle názoru stěžovatele plyne, že účastníku řízení musí být umožněno předvídat postup soudu a jeho prostřednictvím rovněž samotné rozhodnutí jako završení rozhodovací činnosti soudu. Smysl ust. § 118a občanského soudního řádu tak spočívá nejen v konkretizaci obecné poučovací povinnosti soudu dle ust. § 5 občanského soudního řádu; aplikací či neaplikací (tacitně) tohoto ustanovení je účastník řízení rovněž informován o právní kvalifikaci věci, jíž se bude soud při svém rozhodování řídit. Pokud se tedy soud od právního názoru účastníka odchyluje, je povinen o tom účastníka vyrozumět a vytvořit mu tak prostor pro argumentaci podporující jehoprávní názor. V daném případě dospěl krajský soud při přezkoumávání rozsudku soudu okresního k právnímu závěru, který se od právního závěru vyjádřeného v rozsudku okresního soudu podle slov stěžovatele "diametrálně" odlišoval, v důsledku čehož byl rozsudek okresního soudu změněn v neprospěch stěžovatele. Přes tuto skutečnost nebyl stěžovatel na změnu právního názoru soudu v průběhu jednání nikterak upozorněn, zejména nebyl krajským soudem poučen a vyzván ve smyslu ust. § 118a občanského soudního řádu. Uvedeným způsobem byl stěžovatel krajským soudem uveden v omyl ohledně soudem zastávaného právního názoru v tom smyslu, že stěžovatel se domníval, že krajský soud se nikterak neodchyluje od právního názoru soudu okresního. Ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu je porušení zákazu překvapivých rozhodnutí odepřením práva na právní slyšení ve smyslu či. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel přitom poukazuje na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 777/07. II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud ničeho, z čeho by bylo možno usuzovat na protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Podstatou námitek stěžovatele je nesouhlas s právním hodnocením provedeným krajským soudem, přičemž nejde podle názoru Ústavního soudu o tzv. rozhodnutí překvapivé. Překvapivostí rozhodnutí se v judikatuře Ústavního soudu nerozumí jakákoliv změna rozhodnutí, kterou účastník subjektivně vnímá jako změnu negativní, nově vyslovenou. Ústavní soud se k otázce záruk spravedlivého procesu a přístupu k soudu v kontextu překvapivosti soudních rozhodnutí vyslovil již opakovaně (viz zejména nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. prosince 1997, III. ÚS 210/2000 ze dne 9. listopadu 2000, III. ÚS 4/97 ze dne 9. listopadu 2000, III. ÚS 729/2000 ze dne 12. června 2001, IV. ÚS 321/07 ze dne 11. června 2007). Z uvedených rozhodnutí i z dalších rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že překvapivým se rozumí rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argum