Ústavní soud I.ÚS 3406/24 – Vazba

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 3 a 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel po Ústavním soudu též požaduje, aby Krajskému soudu v Plzni zakázal pokračovat v porušování jeho základních práv a aby mu přikázal propustit stěžovatele na svobodu.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 0 Nt 6/2023 ze dne 11. prosince 2023 byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) trestního řádu. Důvody vazby předpokládané v § 67 písm. b) trestního řádu odpadly, vazba z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu však byla rozhodnutím okresního soudu prodloužena.

Dne 27. června 2024 podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni v dané trestní věci na stěžovatele obžalobu. Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 34 T 6/2024-703 ze dne 11. července 2024 rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, následnou stížnost proti tomuto usnesení zamítl Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 8 To 74/2024-712 ze dne 30. července 2024 jako nedůvodnou.

Napadeným usnesením krajského soudu byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Napadeným usnesením vrchního soudu byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu.

Stěžovatelovy námitky fakticky směřují proti zmíněnému předchozímu usnesení krajského soudu č. j. 34 T 6/2024-703 ze dne 11. července 2024. Jeho nezákonnost odvozuje z toho, že nebylo vydáno na základě návrhu státního zástupce ve smyslu § 72 odst. 2 trestního řádu, který podle něj mohl být podán nejpozději do 13. června 2024. Tvrdí, že podání obžaloby nemohlo zhojit zmeškání lhůty podle § 72 odst. 2 trestního řádu. S odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 67/2015 ze dne 30. července 2015 tuto lhůtu považuje za propadnou. Z toho dovozuje, že dne 14. června 2024 měl být propuštěn na svobodu, takže veškerá další rozhodnutí o vazbě (včetně napadených usnesení) ztratila zákonný podklad. Vrchnímu soudu vytýká, že se řádně nevypořádal s jeho konkrétními námitkami.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Jak již bylo uvedeno, protiústavnost napadených rozhodnutí stěžovatel dovozuje z toho, že již v červnu 2024 podle jeho názoru státní zástupce zmeškal zákonnou lhůtu k podání návrhu na prodloužení vazby. Proto již předchozí rozhodnutí krajského soudu o prodloužení vazby (tj. usnesení č. j. 34 T 6/2024-703 ze dne 11. července 2024), a navazující rozhodnutí vrchního soudu (usnesení č. j. 8 To 74/2024-712 ze dne 30. července 2024), rovněž považoval za protiústavní a podal proti nim ústavní stížnost. Ústavní soud však této ústavní stížnosti nevyhověl a nálezem sp. zn. III. ÚS 2387/24 ze dne 29. ledna 2025 ji zamítl.

Nyní posuzovaná ústavní stížnost je založena na stejné argumentaci, kterou Ústavní soud zamítavým nálezem vyvrátil. Ústavní soud tak ani nyní nemá důvod, aby stěžovatelovým námitkám přisvědčil, přičemž v podrobnostech plně odkazuje na odůvodnění zmíněného nálezu.

Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.