I.ÚS 348/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 348/23 ze dne 14. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Dany Blatné, zastoupené Mgr. Janem Pokorným, advokátem, sídlem Pernerova 293/11, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2022 č. j. 23 Cdo 480/2022-229 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2021 č. j. 13 Co 230/2019-186, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jiřího Blatného a Pavla Blatného, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se podanou žalobou v předmětném řízení před obecnými soudy domáhala určení, že její spoluvlastnický podíl k nemovitosti - stavby bez č. p./č. e., stojící na pozemku p. č. X v k. ú. O. - tvoří id. 1/4 celku, spoluvlastnický podíl prvního vedlejšího účastníka jako (prvního) žalovaného ke stejné nemovitosti tvoří id. 1/4 celku a spoluvlastnický podíl druhého vedlejšího účastníka (který v řízení před okresním soudem vystupoval jako druhý žalovaný) ke stejné nemovitosti tvoří id. 1/2 celku. Žalobu odůvodnila tím, že dne 5. 6. 2008 uzavřela s prvním vedlejším účastníkem, jako svým tehdejším manželem, dohodu o vypořádání společného jmění manželů, na jejímž základě připadl prvnímu vedlejšímu účastníkovi ze společného jmění podíl na předmětné nemovitosti v rozsahu 1/2 z celku. Podle stěžovatelky je však tato dohoda absolutně neplatná, neboť ji uzavřela nesvobodně pod vlivem výhružek ze strany prvního vedlejšího účastníka. 3. Okresní soud v Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 8. 2019 č. j. 41 C 48/2016-128 určil, že spoluvlastnický podíl stěžovatelky na předmětné nemovitosti tvoří id. 1/4 (výrok I.), uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 38 000 Kč (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu ke druhému vedlejšímu účastníkovi se stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.). 4. Doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 4. 2021 č. j. 41 C 48/2016-160 okresní soud určil, že podíl prvního vedlejšího účastníka na předmětné nemovitosti tvoří id. 1/4 (výrok I.), žalobu vůči druhému vedlejšímu účastníkovi zamítl (výrok II.), uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku částku 1 050 Kč (výrok III.) a vůči druhému vedlejšímu účastníkovi nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku (výrok IV.). 5. K odvolání prvního vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že žalobu na určení, že spoluvlastnický podíl stěžovatelky k předmětné nemovitosti tvoří id. 1/4, zamítl (výrok I.). Dále změnil doplňující rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že žalobu na určení, že podíl prvního vedlejšího účastníka na předmětné nemovitosti tvoří id. 1/4, zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a prvním vedlejším účastníkem před soudy obou stupňů (výrok III.). Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud sice správně zjistil skutkový stav věci, nevyvodil z něj však odpovídající právní závěry, které by korespondovaly s judikaturou Nejvyššího soudu, v jejímž světle by totiž ani za předpokladu prokázání žalobních tvrzení stěžovatelky nemohl obstát závěr o tom, že jednání stěžovatelky při uzavírání předmětné dohody o vypořádání bylo postiženo nedostatkem svobody její vůle. Krajský soud přihlédl rovněž k extrémně dlouhé době, která uplynula od uzavření dohody o vypořádání (5. 6. 2008) do uplatnění nároku stěžovatelky u soudu (12. 12. 2016). Krajský soud dodal, že pociťovala-li stěžovatelka subjektivně tíseň a nevýhodnost uzavřené dohody, měla možnost od ní odstoupit (§ 49 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), což neučinila. Krajský soud z obsahu spisu a připojených spisů, týkajících se zejména rozvodu manželství dovodil, že manželství účastníků bylo dlouhodobě provázeno neshodami o financích a majetku, na nichž se podíleli oba účastníci řízení. Chování prvního vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce nedosahovalo intenzity, která by mohla vést k závěru, že na ni vyvíjel nepřípustný nátlak, který by byl důvodem k tomu, že uzavřela dohodu pro ni nevýhodnou, nehledě na to, že stěžovatelka měla nepochybně možnost uzavření dohody odmítnout. 6. Rozsudek okresního soudu nebyl ve výroku III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem napaden odvoláním. Doplňující rozsudek okresního soudu nebyl napaden odvoláním ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky vůči druhému vedlejšímu účastníkovi, ani ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem. V uvedených výrocích proto nabyly rozsudky okresního soudu samostatně právní moci. 7. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v posuzované věci se krajský soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, dospěl-li k závěru, že nátlak prvního vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce spočívající v tom, že uzavřením sporné dohody podmiňoval další setrvání v manželství, a v upozornění na možnost vleklého a nákladného rozvodového řízení, nepředstavuje bezprávnou výhružku, ale jde o oprávněný nátlak mající oporu v zákoně. Ke zpochybnění uvedeného závěru přitom nelze dojít ani na základě námitky stěžovatelky, že nátlak prvního vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce měl dlouhodobější charakter, neboť tato skutečnost nesvědčí o tom, zda takový nátlak byl oprávněný či nikoliv. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovodil, že příslušná námitka stěžovatelky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nezakládá. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že námitky stěžovatelky vůči skutkovým zjištěním představují nezpůsobilý dovolací důvod. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům odvolacího soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.), nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom, že by napadený rozsudek krajského soudu představoval pro stěžovatelku překvapivé rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatelky 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, když blíže nespecifikoval konkrétní skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování, na základě kterých dospěl k odlišnému právnímu názoru, a dále nevysvětlil, proč k takovému odlišnému názoru dospěl. Podle názoru stěžovatelky krajskému soudu unikl celkový kontext dlouhodobého jednání prvního vedlejšího účastníka, které ve svém souhrnu způsobilo absenci svobody vůle stěžovatelky při podpisu sporné dohody. Rozhodnutí krajského soudu, zejména v části, ve které zásadně mění rozhodnutí okresního soudu, by mělo obsahovat náležité odůvodnění, ze kterého by mělo být patrno, z jakých konkrétních skutkových zjištění krajský soud při svém rozhodování vycházel a na základě jakých konkrétních skutkových zjištění učinil právní závěry a z jakých důvodů. Podle stěžovatelky přestože krajský soud konstatoval správnost skutkových zjištění, ze stručného odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, přestože dokazování nezopakoval (např. skutková zjištění týkající se lékařské zprávy MUDr. Jarmily Fuchsové, svědecké výpovědi Jindřicha Blatného apod.). V určitých ohledech je rozsudek krajského soudu vnitřně rozporný, např. při konstatování správnosti skutkových zjištění okresního soudu o nedobrých vztazích mezi účastníky řízení, ačkoliv zároveň krajský soud nepovažoval tvrzení stěžovatelky o nedobrých vztazích za věrohodné. Stěžovatelka namítá, že mění-li odvolací soud žalobě vyhovující prvoinst