I.ÚS 3523/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3523/16 ze dne 20. 6. 2017 N 105/85 SbNU 729 K porušení práva na zákonného soudce – rozhodnutí o vydání zajištěných finančních prostředků věcně nepříslušným trestním soudem namísto soudu insolvenčního   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 20. června 2017 sp. zn. I. ÚS 3523/16 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., se sídlem Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, se sídlem Praha 1, Konviktská 297/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016 sp. zn. 6 To 37/2016, kterým bylo zrušeno zajištění finančních prostředků na účtu a bylo rozhodnuto o jejich vydání poškozenému, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení. I. Výrokem II usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016 sp. zn. 6 To 37/2016 bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce, zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Výrok II usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016 sp. zn. 6 To 37/2016 se ruší. III. Ve zbývajícím rozsahu se návrh odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. října 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhoval zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016 sp. zn. 6 To 37/2016 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, právo na rovnost před zákonem podle čl. 37 Listiny a právo na zákonný soud a zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 8/2015 bylo zjištěno, že J. R. (dále jen "vedlejší účastník řízení") byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016 sp. zn. 49 T 8/2015-1083 uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Skutek spočíval v tom, že s úmyslem obohatit se na úkor poškozeného A. S. (dále jen "poškozený") si od něho půjčil peněžní prostředky ve výši 550 000 eur, které mu nevrátil. Tuto částku převedl poškozený na účet vedený u Volksbank Löbbau-Zittau eG, pobočky se sídlem Praha 2, Americká 525/23, majitele, jímž byl vedlejší účastník řízení, v roce 2014. Vedlejšímu účastníkovi řízení byl uložen tříletý podmíněný trest odnětí svobody se zkušební dobou v trvání pěti let, byla mu podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 550 000 eur. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání vedlejší účastník řízení a státní zástupce. Vedlejší účastník řízení své odvolání vzal dne 23. března 2016 v celém rozsahu zpět, neboť stejného dne došlo s poškozeným k uzavření dohody o narovnání s tím, že veškeré zajištěné finanční prostředky ve výši 412 249 eur, zajištěné orgány činnými v trestním řízení na účtu vedlejšího účastníka řízení u Volksbank Löbbau-Zittau eG, pocházejí od poškozeného, a poškozenému tedy výlučně náleží. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2016 č. j. 6 To 26/2016-1146 napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu, a znovu rozhodl tak, že vedlejšího účastníka řízení odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem. 3. V přípravném řízení policejní orgán zajistil peněžní prostředky na účtu vedlejšího účastníka řízení u Volksbank Löbbau-Zittau eG ve výši 412 249 eur. Městský soud v Praze neměl pochyb o tom, že vlastníkem těchto finančních prostředků je právě poškozený a usnesením ze dne 16. května 2016 sp. zn. 49 T 8/2015-53 podle § 80 odst. 1 ve spojení s § 81a trestního řádu rozhodl tak, že se předmětné peněžní prostředky vydávají poškozenému. 4. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal stížnost stěžovatel jako insolvenční správce dlužníka - vedlejšího účastníka řízení a namítal, že Městský soud v Praze zcela pominul existenci zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, platnou právní úpravu a judikaturu soudů všech stupňů včetně Ústavního soudu. Stěžovatel uvedl, že dne 11. května 2016 rozhodl Městský soud v Praze usnesením č. j. MSPH 96 INS 3276/2015-A-40 tak, že zjistil úpadek vedlejšího účastníka řízení, ustanovil insolvenčního správce a rozhodl o účincích úpadku, které nastaly dne 11. května 2016 v 8:47 hod., tedy jednoznačně před vydáním napadeného usnesení. Stěžovatel dále zdůraznil, že po zahájení insolvenčního řízení nelze uspokojit individuální nároky samostatnou cestou a je nutné se podrobit kolektivnímu principu spočívajícímu v přihlášení se příslušnou přihláškou k podílu na majetku podstaty odvislém od výše majetku a výše pohledávek, mezi které bude tento majetek rozdělen. Postup, který volil soud prvního stupně, paradoxně vede k poškozování práv věřitelů, jelikož porušuje zásadu poměrného uspokojení věřitelů. 5. Vrchní soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností nejprve zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2016 č. j. 49 T 8/2015-53, poté podle § 79a odst. 3 trestního řádu zrušil zajištění předmětných peněžních prostředků na účtu (výrok I) a podle § 80 odst. 1 věty druhé trestního řádu ve spojení s § 81a trestního řádu rozhodl o jejich vydání poškozenému (výrok II). Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se s argumentací stěžovatele neztotožnil, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnické právo ani jiné majetkové právo a vedlejší účastník řízení se nestal ani vlastníkem pohledávky vůči bance. Vrchní soud v Praze neměl ani pochybnosti o tom, že vlastníkem předmětných finančních prostředků je poškozený. Vzhledem k tomu, že zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení již nebylo třeba, bylo jejich zajištění zrušeno. Propadnutí peněžních prostředků ani jejich vrácení vedlejšímu účastníkovi řízení nepřicházelo v úvahu, neboť se nejednalo o jeho peněžní prostředky. S ohledem na nesporný nárok poškozeného na náhradu škody proto Vrchní soud v Praze vydal peněžní prostředky poškozenému. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozhodovací proces provedený ve věci rozhodujícími soudy je elementárním porušením zákona soudem a zřejmou svévolí. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí vydaly, přestože jim bylo známo, že se vede insolvenční řízení, bylo rozhodnuto o úpadku a předmětný majetek je zapsán v majetkové podstatě úpadce. Napadené rozhodnutí považuje za povrchní a nepřezkoumatelné s absencí hmotněprávního odůvodnění. 7. S danou problematikou podle tvrzení stěžovatele souvisí a je pro ni určující zákonná úprava úpadkového práva, která se projevuje insolvenčním zákonem. Z tohoto zákona vyplývá určitý zákonem stanovený způsob uspořádání vztahů mezi účastníky daného řízení, směřující k účelu řízení, který jsou povinny všechny zúčastněné osoby a orgány respektovat. Stěžovatel má za to, že na danou věc je třeba aplikovat ustanovení insolvenčního zákona, konkrétně ustanovení § 10 písm. a), § 109 odst. 1 písm. a), § 217 odst. 1, § 225 odst. 1, § 231 odst. 1 a 2 a § 167 odst. 2. 8. Stěžovatel má za to, že věc byla projednána a rozhodnuta věcně nepříslušným soudem, neboť příslušnými zákonnými ustanoveními je stanovena výlučná věcná příslušnost insolvenčního soudu, u něhož je prováděno insolvenční řízení, k projednávání a rozhodnutí ve věcech, k nimž je ze zákona výlučně určen (§ 2b, 7a, 7b insolvenčního zákona). Legislativní úprava stanovící zcela jednoznačně výlučnou věcnou příslušnost soudu, který vede probíhající insolvenční řízení, neumožňuje podle názoru stěžovatele jakékoliv odchylky, tak jak to bylo provedeno v posuzovaném případě. III. Vyjádření účastníků řízení 9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost Vrchnímu soudu v Praze k vyjádření. Tento soud ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 27. prosince 2016, uvedl, že podle jeho názoru ve věci nerozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť tato příslušnost trestního soudu je dána a k porušení stěžovatelem namítaných základních práv nedošlo. Soupis majetku byl insolvenčním správcem insolvenčního soudu doručen dne 17. června 2016, tj. teprve poté, co soud prvního stupně o zajištěných peněžních prostředcích rozhodl ve věci dne 16. kv