I.ÚS 3588/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3588/25 ze dne 25. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 1722/2025 ze dne 23. října 2025 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 č. j. 3 ZT 53/2025-69 ze dne 25. září 2025, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka navrhuje, aby se Ústavní soud podle § 39 zákona o Ústavním soudu usnesl, že věc je naléhavá. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") vyplývá, usnesením policejního orgánu ze dne 14. 4. 2025 bylo rozhodnuto o zahájení trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku, zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) trestního zákoníku, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Usnesením obvodního státního zastupitelství ze dne 2. 5. 2025 bylo stěžovateli podle § 88m odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 88d odst. 1 trestního řádu uloženo předběžné opatření zákazu styku s poškozenou (stěžovatelovou družkou) a poškozenými nezletilými dětmi, spočívající v jakémkoliv setkávání, vyhledávání, kontaktování, a to osobní formou, písemně, telefonicky, elektronicky nebo jiným způsobem, a dále předběžné opatření zákazu užívání, držení nebo přechovávání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek. Státní zástupkyně považovala uložení předběžného opatření za nezbytné za účelem ochrany života a zdraví poškozených, neboť měla důvodnou obavu, že stěžovatel by se pokoušel působit na poškozené, aby vypovídali v jeho prospěch, a z jeho jednání vyplývala důvodná obava, že by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán a kterou často páchal pod vlivem alkoholu nebo omamných a psychotropních látek. Stěžovatelova stížnost proti usnesení byla zamítnuta usnesením obvodního soudu ze dne 22. 5. 2025. 3. Dne 24. 8. 2025 podal stěžovatel žádost o zrušení předběžného opatření, která byla zamítnuta napadeným usnesením obvodního státního zastupitelství. Státní zástupkyně v něm zdůraznila, že stěžovatele z projednávaných skutků usvědčují výpovědi poškozených a svědků, vytěžení nezletilé poškozené a audionahrávky, snímky obrazovky zachycující komunikaci mezi stěžovatelem a poškozenou a lékařské zprávy, a že se jedná o vysoce závažný případ sexuálního násilí. Státní zástupkyně měla za to, že nadále hrozí riziko oprávněným zájmům poškozených, přetrvává obava z opakování trestné činnosti a z toho, že stěžovatel by na poškozené mohl působit tak, aby vypovídali v jeho prospěch. 4. Stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního státního zastupitelství byla zamítnuta napadeným usnesením obvodního soudu. Ten v něm uvedl, že sice nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci viny a trestu, nicméně dosud zjištěné skutečnosti podporují důvodné podezření, že stěžovatel mohl spáchat to, co je mu kladeno za vinu. Poukázal na výpověď nezletilé poškozené, která podle svých slov byla u toho, když stěžovatel bouchal poškozenou matku, a popsala několik incidentů. Dále odkázal na lékařskou zprávu z urgentního příjmu ze dne 22. 1. 2025. Obvodní soud nepovažoval výpověď nezletilé poškozené za zmanipulovanou, naopak poukázal na skutečnost, že ji ovlivňovala stěžovatelova matka. Konstatoval, že jednání stěžovatele popsané nezletilou poškozenou odůvodňuje omezení rodičovských práv a svědčí pro nevhodnost styku, a to i asistovaného. Obvodní soud přihlédl k hrozbě maření soudního řízení a povaze a závažnosti stěžovatelova jednání. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že se orgány činné v trestním řízení dostatečně nevypořádaly s otázkou proporcionality nařízeného předběžného opatření a dostatečně nezdůvodnily, proč nebylo možné k dosažení daného cíle dospět za užití mírnějších opatření, která by více šetřila práva stěžovatele a nezletilých (např. asistovaný styk nebo nepřímý styk). Stěžovatel namítá, že z napadených rozhodnutí neplyne, jaké konkrétní hrozby by pro nezletilé znamenala asistovaná forma setkávání, jakým způsobem by při nich stěžovatel mohl na nezletilé působit a ovlivňovat je jako svědky nebo jak by při nich mohl opakovat trestnou činnost. 6. Stěžovatel tvrdí, že předběžné opatření je prostředkem ultima ratio, neboť jej fakticky zbavuje jakékoliv možnosti stýkat se s nezletilými. Polemizuje s tvrzením orgánů činných v trestním řízení, že předběžné opatření je nejmírnější přiměřené opatření schopné zajistit ochranu nezletilých, a naopak zdůrazňuje, že na jeho základě nemá vůbec možnost se s nezletilými stýkat. 7. Stěžovatel odkazuje na vyjádření nezletilé, která v rámci výslechu dne 19. 6. 2025 vyjádřila přání stěžovatele vidět, neboť se jí po něm stýská. 8. Stěžovatel poukazuje na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017, podle nichž musí být jakékoliv omezení styku mezi rodičem a dítětem řádně a pečlivě odůvodněno, musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být tomuto cíli přiměřené. Úplný zákaz styku je třeba označit za řešení ultima ratio, které musí být vyhrazeno mimořádným situacím a ke kterému musí existovat velmi vážné důvody. Takové důvody podle stěžovatele v jeho věci nejsou dány, neboť jeho trestní stíhání je založeno na výpovědích svědků, o jejichž věrohodnosti je nutno důvodně pochybovat. 9. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti konstatoval, že opatrovník nezletilých při jednání ve věci svěření do péče a určení výživného dne 15. 1. 2026 uvedl, že by měly být nějak upraveny asistované kontakty nezletilých se stěžovatelem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Ústavní soud při posuzování předběžných opatření, kam lze řadit i zákaz styku s určitými osobami podle § 88d trestního řádu, zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí této povahy jsou sice v určitých případech s to zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, avšak vzhledem k dočasnosti jimi prováděné úpravy právních vztahů (resp. práv a povinností) je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě extrémního zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, vedoucího k jejich porušení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3201/16). O takový případ však v nyní posuzované věci nešlo. 14. Jak Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 420/18 ze dne 27. 6. 2018, při znemožnění styku dítěte s rodičem, které má za následek faktické odejmutí dítěte z péče rodiče, dochází k zásahu do práva na soukromý a rodinný život jak dítěte, tak dotčeného rodiče, a to i v případě, že se tak děje na základě pře