I.ÚS 3592/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3592/20 ze dne 20. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupené Robertem Grundem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 792/2020-7735 ze dne 6. 10. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 93/2019-7547 ze dne 8. 1. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. 68 T 6/2015-7416 ze dne 9. 9. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, byla stěžovatelka uznána vinnou pomocí k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") ve spojení s § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tohoto skutku se stěžovatelka měla dopustit spolu s další obviněnou jako referentka kontrolního oddělení finančního úřadu, v rámci výkonu pravomoci správce daně. Způsob provedení a další okolnosti tohoto jednání jsou blíže popsány ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu. Za tento trestný čin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let. Stěžovatelce byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu 3 let. 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu ohledně stěžovatelky v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu (dále též "tr. ř.") sám ve věci znovu rozhodl a stěžovatelku uznal vinnou pomocí k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve spojení s § 24 odst. 1 písm. c) téhož zákona, avšak na základě upravené skutkové věty výroku o vině. Za toto jednání odvolací soud stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let. Vedle toho stěžovatelce, též ve shodě se soudem prvního stupně, uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu 3 let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o ostatních odvoláních. Následné dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl. 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že krajský soud ve svém třetím rozsudku pochybil tím, že ji na rozdíl od svých předchozích dvou rozsudků neodsoudil v postavení úřední osoby, ač ve skutkové větě výroku o vině zmiňuje její bezprostřední podíl na výkonu pravomoci správce daně. Za právně významnou stěžovatelka pokládá rovněž vyhodnocení znaku prospěchu pachatele spočívajícího v usnadnění si práce referentky kontrolního oddělení tím, že daň nemusela být stanovena podle pomůcek. Soudy se zde dle jejího názoru nijak nevypořádaly s tím, že založením dodatečného dokladu o použití věcí pro osobní spotřebu daňovým subjektem do daňového spisu nevznikla správci daně procesně žádná překážka doměřit po provedené daňové kontrole daň podle pomůcek. 5. Za nezákonné pak stěžovatelka označila odposlechy v prostorách finančního úřadu a z nich plynoucí zajištěné důkazy, jakož i prohlídku její kanceláře ve věci vyhledání daňového spisu rozpracované daňové kontroly příslušného daňového subjektu. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka shledává i v narušení "rovnosti zbraní", kdy v kauze M. odvolací soud uznal podjatost Generálního finančního ředitelství jako zpracovatele odborného vyjádření, kdežto v kauze stěžovatelky nebylo toto odborné vyjádření pro podjatost vyloučeno, ačkoliv důvody podjatosti byly v obou případech stejné. Stěžovatelka dle svých slov podávala též námitku podjatosti na předsedkyni senátu krajského soudu, o níž nebylo do dnešního dne rozhodnuto. Nebyly tak dle jejího mínění vůbec dány podmínky pro pokračování v řízení. Stěžovatelka má za to, že soudy rezignovaly na námitky a navržené důkazy v její prospěch, čímž jí upřely právo na spravedlivý proces. 6. Odvolací soud dle jejího mínění v rámci hodnocení výše prospěchu, jehož se mělo daňovému subjektu dostat, přehlédl, že ten "rozjížděl" další provozovnu (e-shop), a za tím účelem navyšoval v předmětném roce zásoby více než v předešlých letech, na rozdíl od daňových subjektů použitých jako srovnatelných, z nichž ani jeden v předmětném roce takto neinvestoval. Vrchnímu soudu stěžovatelka vytkla, že si změnou postavení v trestním řízení z pachatele na účastníka měla polepšit, ale zároveň jí jako účastníkovi uložil větší trest než pachatelce, spoluobviněné A. O. V této změně právní kvalifikace stěžovatelka spatřuje též porušení práva na spravedlivý proces, neboť od počátku budovala svoji obhajobu na tom, že měla jednat ve spolupachatelství, a nikoli se na trestné činnosti podílet ve formě účastenství (pomoci). Stěžovatelka poukázala na to, že soudy řádně nevzaly v potaz fázi, ve které se s daňovou kontrolou teprve nacházela, včetně důkazů v počítači chystané výzvy kontrolovanému daňovému subjektu. Stěžovatelka také namítla, že soudy od počátku nevzaly v úvahu zásadu subsidiarity trestní represe. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji přiblížila s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. 7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná. 8. Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení motivu a okolností spáchání trestného činu stěžovatelkou proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů, v daném případě zejména soudu odvolacího. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal. 9. Ústavní soud se zabýval nejprve tvrzenými procesními námitkami stěžovatelky. Pokud se jedná o výhrady stran údajně vznesené námitky podjatosti vůči předsedkyni senátu krajského soudu, která neměla být dosud vypořádána, je třeba podotknout, že z napadených rozhodnutí soudů, zvláště rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu, neplyne, že by stěžovatelka na tuto skutečnost v řízení o opravných prostředcích poukazovala. Sama v ústavní stížnosti tuto svoji výtku ponechala v obecné poloze, aniž ji blíže rozvedla nebo tvrdila, že soudy ji (zvláště v odvolání, resp. dovolání) opomněly vypořádat. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti přitom vyplývá, že Ústavní soud poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům či svobodám teprve tehdy, neposkytl-li ji jiný orgán veřejné moci, třebaže tak měl učinit. Pakliže ovšem orgán veřejné moci takovou ochranu neposkytl, protože ji poskytnout nemohl, když mu k tomu nebyl stěžovatelem vytvořen příslušný procesní prostor, znamená to, že ochrany základních práv či svobod se již v ústavním soudnictví úspěšně dovolávat nelze. Námitky tohoto druhu jsou v takovém případě nepřípustné s ohledem na nesplnění požadavku vyčerpat všechny dispozice spojené s procesním prostředkem, který stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tak tomu je právě i v případě zmíněné námitky podjatosti. 10. Pokud jde o stěžovatelkou tvrzenou nezákonnost odposlechů v prostorách finančního úřadu, sluší se poznamenat, že identickou výhradou se již zaobíral jak Vrchní soud v Olomouci, tak i Nejvyšší soud. Odvolací soud zdůraznil, že podle § 88 odst. 6 tr. ř. lze záznam o odposlechu užít jako důkaz v jiné trestní věci než je ta, v níž byl proveden, tedy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 88 odst. 1 tr. ř. nebo souhlasí-