I.ÚS 3625/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3625/18 ze dne 22. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kanonie premonstrátů v Želivě, se sídlem Želiv 122, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, MBA, PhD., advokátem, se sídlem v Praze, Pod Klaudiánkou 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018 č. j. 28 Cdo 2849/2018-333 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 19. dubna 2018 č. j. 15Co 69/2017-293, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod usilovala o zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. V řízení u Okresního soudu v Pelhřimově se domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem specifikovaných pozemků v k.ú. obce Jiřice u Humpolce (inkriminované pozemky byly před 25. 2. 1948 ve vlastnictví Kláštera řádu premonstrátů v Želivě). Žalovanými byla obec Jiřice a Česká republika, zast. Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Žalobu stěžovatelka podala na základě § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, podle něhož může takovou žalobu podat oprávněná osoba, pokud věc z původního majetku registrovaných církví byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob, a to v nesouladu s ust. § 3 zákona č. 92/1991 Sb. nebo s ust. § 29 zákona č. 229/1992 Sb.; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci pak začne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu. 2. Soud žalobu rozsudkem ze dne 21. listopadu 2016 č.j. 5 C 270/2015-159 zamítl s tím, že převod pozemků na stát byl realizován dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy k datu 10. 8. 1948. S odkazem na listinu o přídělu ze dne 5. 11. 1949 č. j. 53.331/49-IX/B-23 (pozemků nazvaných jako "část lesního majetku z velkostatku Želiv - tzv. Panský les") se přídělcem předmětných pozemků stala obec Jiřice, i když je v listině uveden jako adresát MNV Jiřice. K přídělu obci tedy došlo ještě před před 1. 1. 1950, a proto první žalovaná, obec Jiřice, oprávněně uplatnila svůj nárok na zápis vlastnického práva k pozemkům do katastru nemovitostí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí - vlastnické právo tak přešlo ke dni účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) v souladu s jeho § 2 odst. 1 písm. a); proto dle soudu nemohlo ani dojít k porušení ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., neboť ten nabyl účinnosti až dnem 24. 6. 1991. 3. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 23. února 2017 č.j. 15 Co 69/2017-212 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Česká republika je vlastníkem předmětných pozemků. Odvolací soud (poté, co s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2012 sp.zn. Pl. ÚS 9/07 dovodil, že ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb. se týká jak převodu, tak přechodu majetku) konstatoval, že ve věci je třeba aplikovat § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. (vloženo novelou zákona č. 114/2000 Sb.) jelikož žalovaná obec nikoliv v roce 1991, ale až 21. 11. 2000 (ohledně jednoho pozemku teprve 21. 3. 2001) požádala o zapsání přechodu vlastnického práva dle předmětného zákona, a to na základě přídělové listiny z 5. 11. 1949 a stanoviska Lesů ČR, s.p. (které hospodařily s předmětnými nemovitostmi tehdy ve vlastnictví státu). To odpovídá historickým listinám, dle kterých se obec Jiřice nestala vlastníkem pozemků. Do 31. 12. 1950 platil intabulační princip a k převodu nemovitosti tak docházelo ve smyslu § 431 o.z.o. teprve zápisem do příslušné veřejné knihy (v pozemkové knize bylo zapsáno pouze zavedení národní správy). Vlastnické právo na obec podle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. sice zpětně přechází, ale k 1. 7. 2000, nikoliv k 24. 5. 1991 (s odkazem také na judikaturu Nejvyššího soudu). Nelze proto argumentovat, že § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nabyl účinnosti až měsíc po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. 4. Soud uzavřel, že k přechodu vlastnictví podle citovaného ustanovení mohlo dojít za splnění dvou předpokladů, a to že nejpozději do 31. 12. 1949 vznikl přídělový plán a že obec na pozemcích také začala hospodařit. První podmínka byla v daném případě splněna, druhá (faktická realizace přídělu do uvedeného data) nikoliv. I při opačném závěru by však podle odvolacího soudu k přechodu vlastnického práva na obec nemohlo dojít. Nejde o její historický majetek a k nabytí vlastnictví mělo dojít až 1. 7. 2000. Takový přechod by byl stižen absolutní neplatností ve smyslu § 39 předchozího občanského zákoníku, a to pro nesoulad s blokačním § 29 zákona č. 229/1991 Sb. 5. Uvedený rozsudek odvolacího soudu však zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. února 2018 č.j. 28 Cdo 3301/2017-262 a věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění zejména uvedl, že souhlasí s názorem odvolacího soudu, že až do 31. 12. 1950 bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem obcí na základě přídělové listiny vydané Ministerstvem zemědělství zapotřebí intabulace. To pro daný případ znamená, že nemohlo dojít k přechodu předmětných pozemků na obec Jiřice ex lege podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona, tj. 24. 5. 1991, ale jen podle § 2a tohoto zákona ve znění zákona č. 114/2000 Sb. a rozhodným datem pro posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je datum účinnosti této novely, tedy 1. 7. 2000. Přídělová listina z 5. 11. 1949 je považována za právně relevantní a představovala projev vůle státu převést dané nemovitosti a není ani podstatné komu byla adresována nebo kdy byla doručena, ani to, že právní předchůdce stěžovatelky zůstal ještě v roce 1950 zapsán jako vlastník v pozemkové knize. S názorem odvolacího soudu, že k přechodu vlastnictví dle § 2a mohlo dojít, pokud obec na nemovitostech začala fakticky hospodařit, Nejvyšší soud nesouhlasil. Přechod vlastnického práva prý nebyl vázán na převzetí držby. 6. Klíčovým závěrem pro neúspěch stěžovatelky však byl výklad Nejvyššího soudu ve vztahu k § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a blokačnímu § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Soud zde vyslovil, že přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož takto přešlý majetek nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním zůstaly limitovány § 29 zákona o půdě, přičemž bylo právem zákonodárce rozhodnout, zda tento majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce jako veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby. Skutečnost, že se tak nestalo, nemůže podle soudu zpětně delegitimizovat zvláštními předpisy uskutečněné přechody majetku státu na obce. Splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic v zákoně o půdě (účinném od 24. 6. 1991) nemohlo retroaktivně způsobit zpětný přechod na stát. Soud poukázal na judikaturu, podle které byl odmítnut názor, že § 29 zákona o půdě garantoval ochranu původního církevního majetku obecně a že se vztahoval na veškerý církevní majetek a dále uvedl, že zatímco zákon č. 172/1991 Sb. používá konstrukci přechodu (ze zákona), blokační ustanovení, týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, omezuje ius disponendi toliko na případy převodu (projev vůle). Pro daný případ tak Nejvyšší soud uzavřel, že předmětné pozemky přešly dnem 1. 7. 2000 ex lege podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. do vlastnictví obce Jiřice, neboť byly v majetku státu a právo hospodařit s nimi náleželo Lesům České republiky, s.p. 7. Následoval rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 19. dubna 2018 č.j.15 Co 69/2017-293, jenž, respektujíce názor Nejvyššího soudu, potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky. Tato rozhodnutí jsou napadena ústavní stížností. 8. Stěžovatelka považuje závěry obecných soudů za nesprávné a neústavní. Konstatuje, že obecný občanský zákoník z roku 1811 platil i v době vydání zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy. V době vydání zákona č. 142/1947 platil intabulační princip, který vyplývá nejenom z uvedeného všeobecného občanského zákona, ale vyplývá i ze zvláštních předpisů, pokud to v nich bylo výslovně uvedeno. Zákon č. 142/1947 sb. o revizi první pozemkové reformy, podrobil revizi úpravu pozemkového vlastnictví provedenou podle zábo