I.ÚS 3678/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3678/18 ze dne 10. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. et Mgr. Emmy Smetanové, zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem sídlem Týnská 633/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018, č. j. 21 Cdo 1975/2018-102, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2018, č. j. 62 Co 355/2017-75, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TV NOVA s. r. o., sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 32 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka byla u vedlejšího účastníka zaměstnána na základě pracovní smlouvy od 15. 8. 2012 na dobu neurčitou. Dne 24. 3. 2016 vedlejší účastník předal stěžovatelce výpověď z pracovního poměru, a to z důvodu podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), s odůvodněním, že u vedlejšího účastníka došlo k organizační změně, která spočívala ve snížení stavu zaměstnanců za účelem zefektivnění práce. Pracovní pozice stěžovatelky tak byla zrušena a stěžovatelka se pro vedlejšího účastníka stala nadbytečnou (dále jen "výpověď"). Dne 27. 5. 2016 oznámila stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi, že trvá na dalším zaměstnávání a současně mu sdělila, že výpověď je neplatná, neboť stěžovatelka byla v době doručení výpovědi těhotná, jak vyplývá z lékařské zprávy, kterou dne 14. 6. 2016 stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi zaslala. Vedlejší účastník následně stěžovatelce oznámil, že vzhledem ke zrušení její pracovní pozice ji nadále nemůže přidělovat práci, a proto na její účet zasílá peníze odpovídající náhradě mzdy za měsíc červen 2016. Dne 20. 10. 2016 vedlejší účastník sdělil stěžovatelce, že vzhledem k tomu, že ve lhůtě podle § 72 zákoníku práce nepodala žalobu na neplatnost výpovědi, považuje výpověď za platnou a pracovní poměr stěžovatelky za skončený ke dni 31. 5. 2016. Stěžovatelka se žalobou podanou dne 23. 11. 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, č. j. 11 C 272/2016-50, určil, že výpověď je neplatná (dále jen "rozsudek obvodního soudu"). V odůvodnění svého rozsudku obvodní soud konstatoval, že § 53 odst. 1 písm. d) zákoníku práce zakazuje dát zaměstnanci výpověď v ochranné době, kdy je zaměstnankyně těhotná. Výpověď je podle obvodního soudu neplatná již splněním podmínky těhotenství v době výpovědi a na tento případ proto nedopadá § 72 zákoníku práce, neboť není zapotřebí zkoumat, zda byly splněny podmínky výpovědi podle § 50 a § 52 zákoníku práce. Protože je v daném případě výpověď neplatná od počátku, nemohly se podle obvodního soudu od takového jednání odvíjet žádné lhůty, tedy ani podle § 72 zákoníku práce. K samotné dvouměsíční lhůtě podle § 72 zákoníku práce obvodní soud dodal, že zaměstnankyně ani o svém těhotenství v prvních dvou měsících nemusí vědět. Obvodní soud tak dospěl k závěru, že výpověď ze dne 24. 3. 2016 je neplatná podle § 53 odst. 1 zákoníku práce, na nějž nelze použít § 72 zákoníku práce, a proto žalobě vyhověl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba na určení neplatnosti výpovědi zamítá, neboť shledal, že právo stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi v dané věci již zaniklo. Podle městského soudu i v případě výpovědi z pracovního poměru, která byla dána zaměstnankyni v ochranné době ve smyslu § 53 odst. 1 písm. d) zákoníku práce platí, že dotčená zaměstnankyně musí své právo na určení rozvázání pracovního poměru výpovědí uplatnit žalobou u soudu, a to ve lhůtě podle § 72 zákoníku práce. Dvouměsíční lhůta upravená v § 72 zákoníku práce je prekluzivní (propadná) a po marném uplynutí této lhůty právo stěžovatelce na určení neplatnosti právního jednání bez dalšího zaniká. Městský soud konstatoval, že pracovní poměr měl v posuzovaném případě v důsledku výpovědi skončit dnem 31. 5. 2016. Hmotněprávní lhůta k podání žaloby podle § 72 zákoníku práce proto počala běžet stěžovatelce dne 1. 6. 2016 a skončila posledním dnem měsíce července 2016. Pokud stěžovatelka podala žalobu na určení neplatnosti výpovědi až dne 23. 11. 2016, jde o návrh podaný po uplynutí propadné lhůty podle § 72 zákoníku práce. V takovém případě je třeba vycházet z toho, že pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán platně. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť rozsudek městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud odkázal na svoji předchozí judikaturu, podle které chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podle § 72 zákoníku práce podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Podle dovolacího soudu se po uplynutí dvouměsíční lhůty již nemůže soud otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou. K námitce stěžovatelky - že zákaz zápočtu ochranné doby do výpovědní doby podle § 53 odst. 2 zákoníku práce se má vztahovat nejen na případy, kdy je výpověď dána před začátkem ochranné doby, ale i na případ výpovědi dané v průběhu ochranné doby, jinak by to znamenalo zvýhodnění zaměstnankyně, která otěhotní až po podání výpovědi - Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka přehlíží, že je-li dána výpověď z pracovního poměru zaměstnankyni, která je těhotná, je to důvodem pro vyslovení neplatnosti výpovědi, zatímco otěhotní-li zaměstnankyně až v průběhu výpovědní doby, nemá tato skutečnost na platnost výpovědi z pracovního poměru vliv a takové následné těhotenství zaměstnankyně ovlivní pouze běh výpovědní doby. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především namítá, že uplyne-li poslední den výpovědní doby v ochranné době, dochází ke stavení běhu výpovědní doby a ta skončí až uplynutím dvou měsíců po skončení mateřské a následně rodičovské dovolené stěžovatelky. Je-li podle stěžovatelky dán zákaz zápočtu ochranné doby do výpovědní doby v případě, kdy je výpověď dána před začátkem ochranné doby, měl by tím spíše být dán zákaz tohoto zápočtu v případě výpovědi dané v průběhu ochranné doby. Na podporu uvedeného názoru stěžovatelka poukazuje na to, že v době dvou měsíců od početí dítěte nemusí mít o svém těhotenství povědomost ani samotná zaměstnankyně. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky opomenul vypořádat s určením, kdy dojde k uplynutí výpovědní doby zaměstnankyně, která byla již v ochranné době v čase obdržení výpovědi. Podle stěžovatelky žaloba na rozvázání pracovního poměru byla podána včas, neboť prekluzivní dvouměsíční lhůta pro podání žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru uplyne až po skončení ochranné doby. II. Ústavní soud vyzval městský soud, Nejvyšší soud a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Městský soud ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozsudku. Podle městského soudu stěžovatelka ve své ústavní stížnosti směšuje dva instituty, a to určení běhu ochranné doby podle § 53 a § 54 zákoníku práce a dvouměsíční prekluzivní lhůty podle § 72 téhož zákona. Městský soud dále uvedl, že z § 72 zákoníku práce jednoznačně vyplývá, že žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí je třeba podat u soudu do dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Měl-li tedy v daném případě pracovní poměr mezi účastníky v důsledku výpovědi doručené stěžovatelce dne 24. 3. 2016 skončit dnem 31. 5. 2016, tak hmotněprávní lhůta k podání žaloby podle § 72 zákoníku práce jí počala běžet dne 1. 6. 2016 a skončila posledním dnem měsíce července 2016. Městský soud proto považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhuje, aby byla v případě věcného projednání zamítnuta. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka opakovaně přehlíží, že je-li dána výpověď z pracovního poměru zaměstnankyni, která je těhotná, je to důvodem pro vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 69 a ná