I.ÚS 3893/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3893/16 ze dne 7. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti R. S., zastoupeného JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem Praha 5, Husníkova 2080/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016 č. j. 7 Tdo 350/2016-113, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. listopadu 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 5. prosince 2013 sp. zn. 5 T 89/2012 byl stěžovatel společně s dalšími spoluobviněnými uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku. Trestného jednání se tyto osoby měly dopustit ve stručnosti tím, že jako příslušníci Policie České republiky, v rozporu s § 45 odst. 1 písm. a), b), i) a § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, v jednotlivých ve výroku o vině uvedených případech a lokalitách, v době svého volna mezi službami, či v době čerpání dovolené, vykonávaly v kompletním služebním stejnokroji, bez zákonného podkladu a důvodu v podobě schválené a nařízené policejní asistence, činnosti svěřené do pravomoci příslušníkům Policie České republiky. Konkrétně prováděly dohled nad silničním provozem a řídily jej, tedy zastavovaly motorová vozidla, bránily jim ve vjezdu do ulice, odkláněly dopravu, vykazovaly zaparkovaná vozidla z ulice, manipulovaly s dopravním značením, usměrňovaly pohyb vozidel i chodců, případně prováděly hlídkovou činnost v místech natáčení i v civilním oděvu. Jednaly tak přitom pod příslibem vyplácení finanční odměny ve výši 2 000 Kč za jednu směnu od jednoho z obviněných, který tyto akce podle požadavků různých subjektů zabývajícího se filmovou a televizní produkcí sjednával, na tyto akce je vysílal a dohodnutou odměnu jim následně vyplácel. Produkčními společnostmi jim bylo bezplatně poskytnuto i občerstvení. Popsanou činností stěžovatele i ostatních obviněných bylo produkčním společnostem zajišťováno nerušené natáčení audiovizuálních děl v jim vyhovujících termínech na veřejných komunikacích a prostranstvích, kde obvinění policisté tuto činnost neoprávněně vykonávali. Za uvedené jednání byl stěžovatel podle § 331 odst. 3 trestního zákoníku, za použití jeho § 43 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v rozsahu 300 denních sazeb s výší denní sazby 100 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku v trvání 6 měsíců. Podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sborů a obecní policie na dobu 3 roků. 3. Uvedený rozsudek byl k odvolání několika obviněných (včetně stěžovatele) v neveřejném zasedání podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 26. března 2014 sp. zn. 7 To 87/2014. Zároveň bylo podle § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno jejich trestní stíhání, neboť k tomu měly být splněny podmínky podle čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Odvolací soud se ztotožnil s názorem obviněných, že v jejich případě měla být porušena zásada ne bis in idem vzhledem k jejich předchozímu pravomocnému propuštění ze služebního poměru za zcela totožné jednání. Proti uvedenému usnesení ale podal dovolání nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněných, na jehož základě bylo toto rozhodnutí zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015 sp. zn. 7 Tdo 1118/2014 a odvolacímu soudu bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém usnesení žádný důvod pro zastavení řízení neshledal. 4. Městský soud v Praze v dalším řízení rozsudkem ze dne 27. března 2015 sp. zn. 7 To 87/2014 podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti a podle § 259 odst. 3 trestního řádu sám rozhodl o jeho uložení ve stejné délce trvání podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Tím bylo napraveno formální pochybení soudu prvního stupně ve výroku o tomto druhu trestu, který byl omylem uložen podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. srpna 2016 č. j. 7 Tdo 350/2016-113 jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že obecné soudy dospěly k protiústavním závěrům při interpretaci zásady ne bis in idem, tedy zákazu dvojího souzení a potrestání za týž čin (skutek), jenž vyplývá z čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Uvedenou zásadu je třeba vztáhnout i na případ příslušníka ozbrojeného sboru propuštěného ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů za totožné jednání, pro které bylo vedeno trestní řízení, a toto propuštění by mělo být v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva považováno za trest. V tomto ohledu stěžovatel polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, že řízení o propuštění ze služebního poměru je zvláštním řízením, jiným než řízení o kázeňském přestupku. 6. Souvisejícími otázkami se měl výstižně zabývat Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. prosince 2007 sp. zn. 5 Tdo 1399/2007, jež bylo vydáno v jiné trestní věci, jakož i řada rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. V nich mělo být konstatováno, že za trest v širším slova smyslu (materiálně vzato) je třeba považovat nejen trest vyslovený v trestním řízení, ale také propuštění ze zaměstnání v příčinné souvislosti s trestným jednáním. Samotný stěžovatel považuje ztrátu svého zaměstnání, navíc bez respektování zásady presumpce neviny, za citelný trest. V nyní posuzované věci se však Nejvyšší soud přiklonil k argumentaci obsažené ve vlastních rozhodnutích ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. 8 Tdo 1161/2006 a ze dne 23. dubna 2014 sp. zn. 7 Tdo 451/2014. Učinil tak bez toho, aby věc předložil velkému senátu k přijetí sjednocujícího stanoviska. 7. Právní názor Nejvyššího soudu, jenž zaujal v napadeném usnesení, vychází podle stěžovatele z nesprávného překladu evropských norem do českého jazyka, konkrétně textu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Jak tento soud poukázal v usnesení ze dne 15. února 2006 sp. zn. 5 Tdo 166/2006, slovo "delikt", podle verze originálu Úmluvy v anglickém jazyce "offence" a ve francouzském jazyce "infraction" je zaměňováno za trestný čin, ačkoliv tomuto slovu v českém jazyce odpovídají termíny přestupek i trestný čin. Trestný čin se v anglickém jazyce označuje jako "criminal offence" a ve francouzském jazyce jako "infraction criminelle". Dále stěžovatel namítá, že podle dlouhodobé a neměnné judikatury Evropského soudu pro lidská práva uvedený článek dopadá na činy kvalifikované vnitrostátním právem jako trestné činy i přestupky, popř. na jiné správní delikty, a výjimečně i na disciplinární delikty. Zásada ne bis in idem tudíž není omezena na trestní řízení. Rozhodující je totožnost skutku, a nikoliv totožnost právní kvalifikace. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech odsouzení osoby nejdříve soudem za trestný čin a poté k jejímu postižení správním orgánem za přestupek (např. rozsudek ze dne 23. října 1995 ve věci Gradinger proti Rakousku, stížnost č. 15963/90), nebo kdy se tak stalo v obráceném pořadí (např. rozsudek ze dne 30. července 1998 ve věci Oliveira proti Švýcarsku, stížnost č. 25711/94). 8. S poukazem na závěry vyplývající z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2014 sp. zn. 10 Ad 1/2012, vydaného ve věci jednoho ze spoluobviněných, stěžovatel namítá, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů má znaky trestního řízení. I v něm se totiž ctí zásada presumpce neviny, jakož i řada znaků a prvků uplatněných v trestním řízení. Rozhodnutí o propuštění považuje za sankci, když je navíc projednáváno jednání trestněprávní povahy, převyšující závažnost kázeňsk