I.ÚS 411/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 411/20 ze dne 21. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., nyní ve Vazební věznici Ostrov, zastoupeného Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, proti usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 73/2019-1324 ze dne 16. prosince 2019, a Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 14/2019-1270 ze dne 18. listopadu 2019, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Krajský soud v Plzni (dále jen "soud prvního stupně") vrátil věc státnímu zástupci k dořešení (výrok I.) a pro trvání důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu ponechal stěžovatele ve vazbě (výrok II). Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") stížnosti státního zástupce i stěžovatele zamítl. 2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v postupu obecných soudů porušení svých práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 5 odst. 4 a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel byl počínaje dnem 10. 4. 2019 vzat do vazby (usnesení nabylo právní moci dne 30. 4. 2019); ponechán ve vazbě byl ve vazebním zasedání konaném dne 22. 7. 2019 (usnesení nabylo právní moci dne 13. 8. 2019). Soud prvního stupně rozhodl napadeným usnesením po podání obžaloby v neveřejném zasedání; rozhodnutí napadl stěžovatel stížností spojenou s návrhem na okamžité propuštění, neboť bylo porušeno jeho právo na veřejné slyšení. Stížnostní soud dal stěžovateli ve vazebním zasedání zapravdu ohledně znemožnění využití práva na osobní slyšení, jeho stížnosti zamítl a vytkl mu nedostatek osobní aktivity. Stěžovatel je přesvědčen, že byl dostatečně aktivní, využíval právo účastnit se rozhodování a očekával projednání dalšího trvání vazby po podání obžaloby, i s ohledem na fakt, že v téže době měla uplynout tříměsíční lhůta počítaná od právní moci posledního rozhodnutí [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 3813/18 ze dne 5. 3. 2019, všechna rozhodnutí též na htpp://nalus.usoud.cz, sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 56/44 SbNU 719), sp. zn. III. ÚS 916/13 ze dne 17. 2. 2015 (N 33/76 SbNU 451)]. Nesprávný postup soudu prvního stupně, který rozhodl v neveřejném zasedání, nemohlo vazební zasedání stížnostního soudu napravit, proběhlo-li 35 dnů po podání obžaloby a 147 dnů od jeho posledního slyšení, tedy více než šest týdnů, jak stanoví § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu; nešlo o několik dnů jako ve věci, v níž byl vydán nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014 (N 5/72 SbNU 69). Soud prvního stupně svým postupem zbavil stěžovatele osobní svobody - nebylo-li o jeho vazbě rozhodnuto do 30 dnů od podání obžaloby, měl být podle § 72 odst. 3 trestního řádu propuštěn na svobodu; osobní slyšení je institucionální zárukou spravedlnosti (viz usnesení IV. ÚS 4512/12 ze dne 16. 1. 2013, či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Husák proti ČR č. 19970/04). 3. Stěžovatel dále připomíná, že účel vazebního zasedání není jen prostor pro vyjádření vazebně stíhané osoby k dalšímu trvání vazby, ale i její právo na setkání se soudcem rozhodujícím věc, projevem lidské důstojnosti a vyloučením jednání s obviněným jako předmětem [viz nález sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. 8. 2009 (N 188/54 SbNU 325)]; osobní slyšení je samo o sobě hodnotou projevující respekt k lidské důstojnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že vadný postup bylo možné zhojit pouze zrušením prvoinstančního rozhodnutí stížnostním soudem a usnesením o pokračování vazby podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu, což se však nestalo. Proto je stěžovatel přesvědčen, že v jeho věci obecné soudy zasáhly jeho základní práva a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí. 4. Ve vyjádření se k ústavní stížnosti předseda senátu soudu prvního stupně s odvoláním na nález sp. zn. IV. ÚS 253/03 ze dne 15. 10. 2003 (N 121/31 SbNU 91) zopakoval své přesvědčení, že rozhodnutí v předběžném projednání obžaloby rovněž o ponechání stěžovatele ve vazbě, není porušením § 73d odst. 3 trestního řádu. Předseda senátu stížnostního soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že soud akceptoval námitky stěžovatele, a proto projednal stížnost ve veřejném zasedání, nedomnívá se však, že projednání věci za přítomnosti stěžovatele teprve stížnostním soudem by automaticky mělo vést k jeho propuštění na svobodu, tím spíše, uváží-li pasivitu stěžovatele ve vazebním řízení. V ostatním odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, popřípadě zamítnuta. 5. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není další instancí všeobecného soudnictví a reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, byť by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, zasáhne rovněž ústavně zaručená práva nebo svobody. 6. Z napadených usnesení, jakož i z protokolů z jednání stížnostního soudu ze dne 16. 12. 2019 a soudu prvního stupně ze dne 25. 3. 2020, se podává, že stěžovatel je stíhán pro podezření ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Soud prvního stupně po předběžném projednání obžaloby vrátil věc k došetření a požadoval doplnění znaleckých posudků k přesnému zjištění rozsahu škody (újmy), kterou měl stěžovatel svým jednání způsobit, a to jak na odcizených věcech (více než 14 mil. Kč), tak i na zdraví poškozené (výskyt posttraumatické stresové poruchy). Souběžně s tím soud prvního stupně rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, o níž po podání obžaloby rozhodoval podle § 192 trestního řádu. Soud konstatoval existenci důvodného podezření, vazby na cizinu a užívání návykových látek, což je spojeno s vyšším požadavkem na finanční prostředky. Stěžovatel v následné stížnosti uvedl, že soud prvního stupně měl rozhodovat ve vazebním zasedání, od kterého lze (podle § 73d odst. 3 trestního řádu) upustit jen tehdy, neuběhlo-li od posledního slyšení více než šest týdnů a neuvedl-li obviněný žádné nové okolnosti, popřípadě jen okolnosti, které nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Stížnostní soud projednal jeho stížnost ve veřejném zasedání a zamítl ji, stejně jako stížnosti proti vrácení věci k dořešení. 7. Trestní řád v § 73d stanoví podmínky kdy, musí soud rozhodovat o vazbě ve vazebním zasedání, tedy veřejně a za přítomnosti obviněného (obžalovaného). Nekoná-li se hlavní líčení nebo veřejné zasedání, v jehož rámci soud rozhoduje o vazbě - o vzetí do vazby (odst. 1), musí soud nařídit vazební zasedání jen tehdy, bere-li obviněného do vazby (odst. 2), požádá-li o to výslovně obviněný, nebo považuje-li to za nezbytné soud (odst. 3). Trestní řád v § 73d odst. 3 písm. a) - d) dále stanoví výjimku, kdy soud nemusí rozhodovat ve vazebním zasedání, přestože o to obviněný výslovně požádal (odmítne-li se obviněný zúčastnit, neumožňuje-li jeho zdravotní stav výslech, propouští-li se na svobodu, byl-li vyslechnut v posledních šesti týdnech, neuvedl-li žádné nové podstatné okolnosti, případně uvedl jen okolnosti nezpůsobilé změnit rozhodnutí o vazbě). 8. Výklad citovaného ustanovení trestního řádu provedl Ústavní soud opakovaně a například v usnesení sp. zn. III. ÚS 1549/13 ze dne 30. 5. 2013 uvedl: "...v projednávané věci je napadáno rozhodnutí vrchního soudu, které napravuje pochybení, ke kterému došlo v řízení před krajským soudem tím, že dává prostor pro uplatnění stěžovatelových práv. V případě, že by Ústavní soud k této okolnosti nepřihlédl, zpochybnil by smysl opravných prostředků v trestním řízení a postavil by se do role jediného korektora takových pochybení, což mu nepřísluší." Obdobně lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 9/2012 ze dne 10. 5. 2012, podle kterého "[V]ýše uvedené procesní pochybení vrchního soudu v rámci stížnostního řízení napravil Nejvyšší soud tím, že konal ve věci vazební zasedání, v němž měl obviněný možnost vyjádřit se ke skutečnostem významným pro rozhodování o dalším trvání vazby." 9. Vzhledem k citovanému výkladu i ke skutečnosti, že stížnostní soud rozhodl ve veřejném zasedání, tedy formou, kterou předpokládá § 73d odst.