I.ÚS 413/23

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2023 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, kterým Nejvyšší správní soud odmítl její kasační stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 10 A 114/2021-41 ze dne 25. 8. 2022. Tímto rozsudkem městský soudu zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí České advokátní komory ze dne 6. 8. 2021, kterým neurčila stěžovatelce advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby.

Návrh stěžovatelky není možné považovat za řádný, jelikož má řadu procesních a obsahových nedostatků [§ 34 ve spojení s § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a stěžovatelka zejména není zastoupena advokátem (§ 30, § 31 téhož zákona).

Stěžovatelka v návrhu výslovně uvádí, že si je vědoma, že podmínkou řízení o ústavní stížnosti je povinné zastoupení advokátem; požádala proto dne 3. 2. 2023 Českou advokátní komoru o jeho určení. Žádá Ústavní soud, aby stanovil lhůtu k odstranění vady povinného zastoupení do doby, než o její žádosti rozhodne Česká advokátní komora.

Česká advokátní komora přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2023 sdělila, že téhož dne vydala rozhodnutí č. j. 10.01-000068/23-003, kterým stěžovatelce nebyl určen advokát k poskytnutí právní služby podle § 18c o advokacii.

Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

V nyní posuzovaném případě soudce zpravodaj nemá pochybnosti o tom, že náležitého poučení o zákonných náležitostech ústavní stížnosti se stěžovatelce dostalo opakovaně již v řadě řízení (viz kupříkladu usnesení sp. zn. III. ÚS 2346/20 ze dne 18. 11. 2020 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3891/17 ze dne 23. 1. 2018); stěžovatelka sama ostatně požadavek zastoupení advokátem v návrhu zmiňuje. Jelikož však její žádosti o určení advokáta Česká advokátní komora nevyhověla, je nutné uzavřít, že stěžovatelka znovu podala vadnou ústavní stížnost bez právního zastoupení.

Pro neefektivnost dalšího poučování soudce zpravodaj návrh odmítl na základě přiměřené aplikace § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.