I.ÚS 448/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 448/19 ze dne 16. 7. 2019 N 133/95 SbNU 116 Trestní odpovědnost právnické osoby podle § 241 trestního zákoníku a zrušení výroku o trestu bez vypořádání se s napadeným výrokem o vině   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky HEAVY MACHINERY SERVICES, a. s., se sídlem České Velenice, Jana Pernera 159, zastoupené JUDr. Miroslavem Tenklem, advokátem, se sídlem Praha 3, Sudoměřská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 4 Tdo 1368/2018-49, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2018 č. j. 4 To 89/2018-2399, rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2017 č. j. 15 T 84/2016-2271 a veškerým dalším rozhodnutím, která na uvedená rozhodnutí navazují či z nich vycházejí, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 9 odst. 3 věty první zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 4 Tdo 1368/2018-49 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018 č. j. 4 Tdo 1368/2018-49 a všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, podkladu, zejména rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 3. 2019 č. j. 15 T 84/2016-2599, se zrušují. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Lounech, kterým byla uznána vinnou ze spáchání zločinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k peněžitému trestu v celkové výši 500 000 Kč. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zamítnuto její odvolání. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž byl na základě jejího dovolání zrušen jednak označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to ve výroku o zamítnutí jejího odvolání proti výroku o trestu z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Lounech, a jednak označený rozsudek Okresního soudu v Lounech ve výroku o trestu. Navrhuje i zrušení veškerých dalších rozhodnutí, která na uvedená rozhodnutí navazují či z nich vycházejí. Navrhuje také zrušení ustanovení § 9 odst. 3 věty první zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"). 2. Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. 3. Stěžovatelka namítá, že dovolací soud ve výroku napadeného usnesení pominul zbývající část jejího dovolání směřující proti části výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo zamítnuto její odvolání ve vztahu k výroku o vině zahrnutému do napadeného rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud se tak podle jejího názoru ve výroku napadeného usnesení nevypořádal s otázkou viny, přičemž odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 1272/18 (N 123/90 SbNU 83). 4. Stěžovatelka dále uvádí, že v době, ve které podle odsuzujícího rozsudku neplatila za své zaměstnance povinné odvody, a dopouštěla se tedy trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 trestního zákoníku, se již fakticky nacházela v úpadku. Z tohoto důvodu tak nemohla odvody zaplatit, neboť by tím zvýhodnila příjemce odvodů na úkor jiných svých věřitelů, čímž by se dopustila trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 trestního zákoníku. Neměla totiž dostatek peněz, aby pohledávky ostatních věřitelů uspokojila ve stejném poměru jako příjemce odvodů. 5. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení sp. zn. 5 Tdo 1500/2014 a 8 Tdo 316/2012, která podle ní podporují její právní názor. Upozorňuje, že i Nejvyšší soud na s. 17 napadeného usnesení odkazoval na svůj rozsudek uveřejněný pod č. 30/2001 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že pokud insolventní zaměstnavatel nemá dost peněz na uspokojení svých věřitelů, je povinen je uspokojit poměrně, přičemž zvýhodní-li některého z věřitelů na úkor příjemce odvodů, nelze jeho jednání posoudit jako trestný čin neodvedení daně, ale v úvahu přichází kvalifikace za trestný čin zvýhodnění věřitele. Za překvapující proto považuje závěr Nejvyššího soudu, že jednání stěžovatelky by bylo možno posoudit jako trestný čin zvýhodnění věřitele (kdyby ovšem právnická osoba mohla být za takový trestný čin odpovědná), neboť vyplácela mzdy svým zaměstnancům v plné výši, ale zároveň že je bezpředmětné zjišťovat, zda se soudy zabývaly otázkou úpadku stěžovatelky. Stěžovatelka poukazuje též na rozdílnou argumentaci státních zástupců Nejvyššího státního zastupitelství v její věci a ve věci vedené před dovolacím soudem pod sp. zn. 5 Tdo 1122/2017 a uvádí, že Nejvyšší soud zcela pominul její dupliku, v níž na tento selektivní přístup Nejvyššího státního zastupitelství upozorňovala. Z uvedeného dovozuje, že Nejvyšší soud klíčovou právní otázku vyhodnotil chybně a především naprosto odlišně od své předchozí rozhodovací praxe, aniž by toto odlišné hodnocení jakkoliv vysvětlil. 6. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na skutečnost, že v letech 2011 a 2012 policejní orgán zajistil v jiné trestní věci částku 39 milionů Kč a až dne 8. 11. 2016 došlo ke zrušení zajištění těchto finančních prostředků. Má za to, že tímto postupem bylo potvrzeno, že zajištění peněz bylo skutečně bezdůvodné, přičemž z těchto peněz mohla odvody za své zaměstnance uhradit již v době splatnosti. Po zahájení insolvenčního řízení však již odvody uhradit nemohla, neboť byla a doposud je zákonem a předběžným opatřením soudu omezena v nakládání se svým majetkem. Zdůrazňuje, že insolvenční správce a insolvenční soud odmítli udělit souhlas s úhradou odvodů, protože by příjemci odvodů byli zvýhodněni na úkor ostatních věřitelů, a došlo by tak ke spáchání trestného činu zvýhodnění věřitele. 7. V souvislosti se závěrem Nejvyššího soudu, že není třeba zkoumat otázku jejího úpadku, stěžovatelka brojí proti jeho argumentu, že v řízení nebylo možno provést důkaz účetnictvím stěžovatelky, neboť účetnictví nebylo vydáno. Zdůrazňuje, že povinnost dokazování leží na orgánech činných v trestním řízení, které mají dostatek právních nástrojů k tomu, aby si i proti její vůli opatřily potřebné důkazy, a že veškeré relevantní podklady byly předloženy insolvenčnímu soudu, který z nich dovodil závěr o existenci úpadku stěžovatelky. 8. Stěžovatelka odmítá argumentaci Nejvyššího soudu ohledně splatnosti odvodů za období od 1. 10. 2013 do 21. 10. 2013. Povinnost zaplatit tyto odvody jí měla vzniknout v říjnu 2013, ale odvody byly ze zákona splatné až v listopadu 2013, přičemž však 21. 10. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení, takže podle jejího názoru z ustanovení § 111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), vyplýval zákaz uspokojovat pohledávky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení. Podle Nejvyššího soudu měla stěžovatelka možnost platit dlužné odvody poměrně, což by však podle ní nutně vedlo k tomu, že by v typické insolvenční věci předluženého dlužníka v jeho majetkové podstatě nezbylo po zahájení insolvenčního řízení nic. Má za to, že výkladem jiného než insolvenčního zákona (tj. výkladem trestního zákoníku) nelze dovozovat, že poměrným neuspokojením pohledávek vzniklých před zahájením insolvenčního řízení lze po zahájení takového řízení spáchat trestný čin. 9. Stěžovatelka dále předestírá otázku přičitatelnosti jednání obviněného R. R., jehož protiprávní jednání jí bylo přičteno podle § 8 a 9 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Poukazuje na to, že v průběhu trestního stíhání R. R. dlužné odvody uhradil, čímž zanikla trestnost jeho jednání účinnou lítostí podle § 242 trestního zákoníku, takže byl zproštěn obžaloby, avšak stěžovatelka nikoli. Takovou situaci pokládá za nespravedlivou, neboť protiprávní jednání R. R. jí bylo přičítáno k tíži, zatímco jeho projev účinné lítosti již jí ku prospěchu přičítán nebyl. Má za to, že od okamžiku zaplacení odvodů již neexistovalo žádné trestněprávně relevantní jednání fyzické osoby, jež by jí bylo možno přičítat, a poukazuje na to, že již nemá možnost dosáhnout zániku trestnosti stejným způsobem, protože uhrazené odvody již podruhé zaplatit nelze. Zatímco tedy stěžovatelka nese jak trestněprávní odpovědnost, tak odpovědnost civil