I.ÚS 451/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 451/23 ze dne 29. 8. 2023 N 123/119 SbNU 165 Odmítnutí dovolání pro vady z důvodu nevymezení dovolacího důvodu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Dvořáčkové, zastoupené JUDr. Nikolou Jílkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Brně, Drobného 324/72, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2144/2022-878 ze dne 7. 12. 2022, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Nd 109/2022-843 ze dne 8. 3. 2022, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 51/2021-780 ze dne 10. 11. 2021, rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 30 C 134/2016-644 ze dne 25. 6. 2020 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 30 C 134/2016-600 ze dne 6. 2. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a) X, bytové družstvo v likvidaci, b) PhDr. Šárky Solařové, c) Olgy Kučerové jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2144/2022-878 ze dne 7. 12. 2022 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s jejím právem na zákonného soudce zaručeným v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2144/2022-878 ze dne 7. 12. 2022 se zrušuje. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") ve spojení se základním právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Klíčovou otázkou v projednávané věci je, zda Nejvyšší soud stěžovatelce neoprávněně zamezil přístup k soudu, odmítl-li její dovolání pro vady proto, že v něm nevymezila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. II. Skutkové okolnosti věci a rekapitulace procesního vývoje 3. Stěžovatelka od roku 1993 bydlela se svým manželem v městském (obecním) bytě v B. Původní nájemkyní bytu měla být tchýně stěžovatelky, která se po krátkém společném soužití se svým synem a jeho manželkou z bytu odstěhovala. Stěžovatelka a její manžel se rozvedli v roce 2005; stěžovatelka dále podle svého tvrzení v bytě bydlela jako samoživitelka se svojí dcerou. 4. Během privatizace bytového fondu město B. převedlo v roce 2006 vlastnické právo k předmětné bytové jednotce na nově vytvořené bytové družstvo - vedlejšího účastníka a) ("družstvo"), který v roce 2009 převedl vlastnické právo k bytu na vedlejší účastnici b). Stěžovatelka proti uvedenému jednání od roku 2010 soudně brojí, protože je přesvědčena, že družstvo mělo nabídnout byt k převodu do vlastnictví nejprve jí - jako stávající nájemkyni podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Obecné soudy žalobu stěžovatelky na určení, že vlastníkem bytu je družstvo, zamítly z toho důvodu, že neměla na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť rozhodnutí by nebylo závazné pro novou nabyvatelku bytu - vedlejší účastnici b) - k této větvi sporu viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3252/15 ze dne 17. 5. 2016. 5. Stěžovatelka následně dne 16. 5. 2016 podala u Městského soudu v Brně ("nalézací soud") další žalobu a domáhala se určení neplatnosti smlouvy z roku 2009, kterou bylo převedeno vlastnické právo z družstva na vedlejší účastnici b). Vedlejší účastnice b) následně dne 21. 4. 2016 uzavřela novou kupní smlouvu, kterou převedla vlastnické právo k nemovitosti na vedlejší účastnici c). 6. Stěžovatelka v návaznosti na vývoj sporu změnila žalobní petit a žádala, aby nalézací soud určil, že: 1) byla ke dni 14. 9. 2006 výlučnou nájemkyní bytové jednotky a je nájemkyní ke dni vydání rozhodnutí nadále; 2) smlouva o převodu vlastnictví uzavřená dne 9. 12. 2009 mezi družstvem a vedlejší účastnicí b) je neplatná; 3) smlouva ze dne 21. 4. 2016 uzavřená mezi vedlejšími účastnicemi b) a c) je neplatná; 4) a vlastníkem bytové jednotky je družstvo (viz č. l. 121 procesního spisu). 7. Dne 9. 12. 2019 (č. l. 572) advokát stěžovatelky podal návrh, který nalézací soud vyhodnotil jako dva samostatné návrhy, a to na částečné zpětvzetí žaloby a na rozšíření žaloby. Nalézací soud usnesením č. j. 30 C 134/2016-604 ze dne 6. 2. 2020 (usnesení bylo vydáno při jednání - viz č. l. 600) částečně zastavil řízení ohledně druhého nároku na určení, že smlouva o převodu vlastnictví uzavřená dne 9. 12. 2009 mezi družstvem a vedlejší účastnicí b) je neplatná a ohledně čtvrtého nároku na určení, že vlastníkem bytové jednotky je družstvo. Dalším usnesením vyhlášeným při jednání (č. l. 601) nalézací soud nepřipustil změnu žaloby (§ 95 odst. 2 o. s. ř.) spočívající v jejím rozšíření o nárok, že byt nabývá stěžovatelka do svého výlučného vlastnictví, a dále, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici b) 220 383 Kč [in eventum vedlejší účastnici c) 1 450 000 Kč]; výsledky dosavadního dokazování podle nalézacího soudu nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. III. Obsah napadených rozhodnutí 8. Ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézací soud po více než čtyřech letech řízení zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že stěžovatelka byla ke dni 14. 9. 2006 výlučnou nájemkyní bytové jednotky a že je jí ke dni vydání rozhodnutí nadále (výroky I a II), neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka neměla na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.), tedy výlučně z procesního důvodu, aniž by se zabýval hmotněprávní stránkou věci. Nalézací soud dále zamítl žalobu stěžovatelky i v části, v níž se domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. 4. 2016 uzavřené mezi vedlejšími účastnicemi b) a c) (výrok III). Na uvedeném určení stěžovatelka podle nalézacího soudu rovněž nemá naléhavý právní zájem, protože navržený petit pro stěžovatelku žádným řešením nastalé situace není. Výroky IV až VII nalézací soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení v celkové výši více než 1,5 milionu korun. 9. Krajský soud v Brně ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky věcně potvrdil napadený rozsudek nalézacího soudu; v části, v níž nalézací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, odvolací soud prvostupňový rozsudek zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako vadné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. IV. Shrnutí argumentace stěžovatelky 10. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na zákonného soudce, neboť o dovolání stěžovatelky rozhodoval v nesprávném složení, rozhodla-li o něm předsedkyně 26. senátu jako samosoudkyně, byť pro to nebyly splněny taxativně vymezené podmínky (§ 243f odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatelka dále uvádí, že praxe předsedkyně 26. senátu Nejvyššího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 2285/22 ze dne 3. 1. 2023) i s praxí ostatních senátů dovolacího soudu. Chybně obsazený senát Nejvyššího soudu podle stěžovatelky rozhodoval i v případě napadeného usnesení č. j. 26 Nd 109/2022-843, kterým byl zamítnut její návrh na odklad vykonatelnosti. Zadruhé, stěžovatelka tvrdí, že jí Nejvyšší soud odepřel přístup k soudu, neboť formalisticky odmítl její dovolání jako vadné, přestože v něm srozumitelně vymezila dovolací důvod i předpoklady přípustnosti. Zatřetí, stěžovatelka namítá, že nalézací soud v rozporu s dispoziční zásadou, jejím legitimním očekáváním a právem na účinný opravný prostředek vyhodnotil její podání ze dne 9. 12. 2019 jako částečné zpětvzetí žaloby, nikoliv jako její změnu. Odmítl-li následně nalézací soud "nahradit" původní petity novými, odpadly z předmětu sporu nároky, bez kterých již zbývající petity nedávaly smysl - proto u nich chyběl naléhavý právní zájem stěžovatelky a žaloba stěžovatelky byla zamítnuta. Obecné soudy v důsledku chybného vyhodnocení fakticky nerozhodly o celém žalobním návrhu stěžovatelky, a to po více než čtyřech letech soudního řízení. Podle stěžovatelky platí, že projev vůle žalobce ke zpětvzetí žaloby musí být nepochybný a definitivní; soud má hodnotit jeho vůli na základě vnějších okolností a zpětvzetí žaloby současně nelze podmínit. Podmínila-li stěžovatelka jedním úkonem zrušení petitů jejich výměnou za jiné dva, nešlo objektivně s ohledem na obsah úkonu o prosté zpětvzetí žaloby. Nalézací soud stěžovatelku o hodnocení jejího návrhu na změnu žaloby zároveň nepoučil. V. Vyjádření k ústavní stížnosti 11. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavn