I.ÚS 4712/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4712/12 ze dne 22. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1035/2012, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2012, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1035/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 12 To 100/2012 (dále jen "usnesení krajského soudu"), v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 2 T 151/2010. Jak stěžovatel uvádí, rozsudkem krajského soudu byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve znění účinném do 31. 12. 2009. Tohoto činu se měl dopustit na pozici stavbyvedoucího povinného zajistit při výstavbě bezpečnost práce, vyplývající pro něho z obecně závazných právních předpisů, a to § 153 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. (stavební zákon), § 102 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce), § 46 zákona č. 458/2000 Sb. (energetický zákon) a § 3 odst. 2 písm. 1), p) zákona č. 309/2006 Sb., kdy nezajistil řádné uspořádání staveniště a provoz na něm, a to tím, že nestanovil přesný způsob použití prodlužovacích hadic k betonáži a nezajistil osobu zodpovědnou za dohled nad prováděnou betonáží ramenem čerpadla betonu v době, kdy se rameno přibližovalo k elektrickému vedení, a dále v rozporu s podmínkami stanovenými pro činnost v ochranném pásmu elektrického vedení na stavbě umožnil a toleroval provádění prací spočívajících v betonáži mostní konstrukce pomocí mobilního čerpadla betonu též v ochranném pásmu elektrického vedení 22 kV v nebezpečné vzdálenosti od vodičů, čímž spoluzapříčinil, že při provádění těchto prací došlo k elektrickému výboji, který způsobil smrtelný úraz jednoho pracovníka a těžké zranění dalších dvou. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle § 224 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Stěžovatel je přesvědčen, že z jeho strany k porušení žádné povinnosti nedošlo. Prohlašuje, že řídil provádění stavby v souladu s rozhodnutím stavebního úřadu a s ověřenou projektovou dokumentací, zajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů, to jest poskytl veškeré jemu dostupné informace ohledně stavby, vedení elektrického napětí, učinil proškolení všech pracovníků podílejících se na stavbě (a to nejen prostřednictvím jejich vedoucích pracovníků) a dohlížel na provádění samotné betonáže. Pro případ své nepřítomnosti na místě samém při provádění betonáže pak zajistil přítomnost svých mistrů, kteří na průběh betonáže řádně dohlíželi (viz výpověď svědka K. K. na hlavním líčení dne 17. 1. 2011). Před i při provádění betonáže stěžovatel i jeho mistři neustále a opakovaně upozorňovali všechny pracovníky na to, že betonáž je prováděna pod dráty vysokého napětí. K žádnému podcenění rizika této práce ze strany stěžovatele nedošlo, ba naopak, stěžovatel dělal maximum pro to, aby právě takovému následku zabránil, avšak zabránit selhání lidského faktoru nedokázal a ani nemohl, neboť je evidentní, že porušení důležité povinnosti na straně strojníka - svědka R. D. nemohl stěžovatel svým preventivním počínáním nikterak ovlivnit. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že se všemi takovýmito námitkami uvedenými v podaném dovolání ani nezabýval. Jeho rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné. Výše uvedené vede stěžovatele k závěru, že Nejvyšší soud svým usnesením porušil ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby jej Ústavní soud zrušil. II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování. Nutno konstatovat, že pokud obecné soudy shledaly, že stěžovatel pochybil, včetně toho, že nezajistil stálý dozor nad prováděním předmětných rizikových prací, učinily tak na základě rozsáhlého dokazování, které Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat svými úvahami. Neopomněly se přitom zabývat ani výpověďmi stěžovatelových mistrů, s tím, že dospěly k závěru, že z nich vyplývá, že sice práce sledovali (v rámci svých běžných povinností), ale nikoli kontinuálně a obdobně se choval i stěžovatel. Jak pak krajský soud logicky konstatoval, "k nehodě prokazatelně došlo při betonáži na rizikovém místě a pokud tedy nebyl průběh prací důsledně sledován buď samotným obžalovaným či osobou, která za tímto účelem měla být podle znalce bezpečně určena, nevyhodnotil obžalovaný jako stavbyvedoucí, jehož povinnosti v tomto ohledu jsou bezpečně stanoveny především v § 153 odst.1 zákona č. 183/2006 Sb. (stavební zákon), důsledně míru rizika, kterou provádění těchto prací na