I.ÚS 476/23

Před Obvodním soudem pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") je od roku 2019 vedeno řízení ve věci péče o nezletilé vedlejší účastníky, společné děti stěžovatele a vedlejší účastnice a). Napadeným rozsudkem ze dne 17. 2. 2022 nalézací soud zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného (stanoveného naposledy rozsudkem Městského soudu v Praze - dále jen "odvolací soud" - č. j. 39 Co 316/2020-316 ze dne 21. 4. 2021, kterým byly děti současně svěřeny do asymetrické střídavé péče obou rodičů ve čtrnáctidenním poměru 8/6 - viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2025/21 ze dne 16. 11. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Rozsudkem ze dne 14. 6. 2022 rozhodoval nalézací soud o návrhu matky na novou úpravu péče o nezletilé v období letních prázdnin, kterému v zájmu eliminace rodičovského konfliktu vyhověl; jinak dosavadní režim zachoval (nevyhověl protinávrhu stěžovatele na jeho změnu), včetně dříve stanovené vyživovací povinnosti rodičů.

Městský soud v Praze k odvoláním stěžovatele proti oběma uvedeným rozsudkům nalézacího soudu rozhodl společně tak, že až na drobné odchylky v čase předávání dětí úpravu péče i výživného stanovenou nalézacím soudem zachoval (výroky II-V rozsudku odvolacího soudu) a zamítnutí návrhu stěžovatele na snížení výživného potvrdil (výrok VI téhož rozsudku).

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jim odpovídající ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel označuje odůvodnění napadených rozhodnutí za sice obsáhlá, avšak netransparentní, nepřezkoumatelná a nevypořádávající konkrétně formulované námitky účastníků řízení; toto své přesvědčení podporuje četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Současně však nerozvádí, v čem konkrétně má nesrozumitelnost napadených rozhodnutí - kromě skutečnosti, že jeho návrhům nebylo vyhověno - spočívat. Ústavní soud se s napadenými rozhodnutími pečlivě seznámil a žádné z tvrzených pochybení na straně obecných soudů neshledal.

Oba obecné soudy dospěly ve shodě ke srozumitelnému a právní úpravě korespondujícímu závěru, že v krátké době od poslední úpravy poměrů nezletilých nenastala taková jejich změna, která by (až na drobné změny dosavadní úpravy) odůvodňovala nové rozhodnutí ve věci (jak požaduje § 909 o. z.). Stěžovatel se předkládáním totožné argumentace ve skutečnosti domáhal nepřípustné reparace původních rozhodnutí, která zvolenou cestou - bez naplnění zmíněné zákonné podmínky nastalé změny poměrů - není možná. Ve svém nynějším rozhodování (stejně jako v původním - viz zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 2025/21) vzaly obecné soudy v úvahu relevantní judikaturu Ústavního soudu (v současné době zejména nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022) a logicky vyložily, v čem spočívají odlišnosti souzeného případu, pro které nelze závěry zmíněného nálezu aplikovat na věc mechanicky (proti čemuž se Ústavní soud pravidelně vyhrazuje).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Návrh na zrušení shora citovaných ustanovení občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních vylučujících dovolání ve věcech péče soudu o nezletilé pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Samostatně Ústavní soud nerozhodoval ani o návrzích na přednostní projednání věci a odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a to s ohledem na dobu uplynuvší od podání ústavní stížnosti a jejím vyřízením - i tyto návrhy sdílí její osud.