I.ÚS 477/21

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2018, č. j. 65 C 1/2010-661, uložil vedlejší účastnici (žalované) povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) z titulu pojistného plnění za pojistnou událost 9 193 294 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 24. 6. 2006 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 25 Co 149/2019-698, Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") k odvolání žalované vedlejší účastnice potvrdil rozsudek nalézacího soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. co do částky 1 838 659 Kč, ohledně příslušenství jej změnil tak, že žalobu o zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 9 193 294 Kč od 24. 6. 2006 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že právo na úroky z prodlení je promlčeno - a vyhověl v této části nároku vedlejší účastnici, která vznesla námitku promlčení.

Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil při řešení otázky promlčení práva na zaplacení úroků z prodlení uplatněného žalobou od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterou není důvod měnit. Stěžovatelkou citovaná rozhodnutí (usnesení ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016, a rozsudek ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012) řešila odlišnou hmotněprávní problematiku; promlčením úroků za prodlení s plněním pojistného plnění se dovolací soud v těchto jiných věcech (oproti názoru stěžovatelky) nezabýval a stran této otázky neučinil žádný závěr, od něhož by se měl v projednávané věci odvolací soud odchýlit. Ani v dalším stěžovatelkou odkazovaném rozsudku ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3771/2008, se Nejvyšší soud nezabýval otázkou promlčení úroků za prodlení s plněním pojistného plnění, ale pouze otázkou promlčení práva na plnění z pojištění; těmto závěrům odvolací soud v projednávané věci dostál, neboť uzavřel, že právo na zaplacení pojistného plnění promlčeno nebylo (srov. bod 24 jeho rozhodnutí).

Přiléhavý není podle dovolacího soudu ani odkaz stěžovatelky na další rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005), v nichž se dovolací soud shodně zabýval vztahem hlavního závazku (jistiny) a závazku vedlejšího (úroků z prodlení), a dospěl k závěru, že povinnost z vedlejšího (akcesorického) vztahu platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní, dojde-li k promlčení hlavního závazkového vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí doby nevztahovat k závazku vedlejšímu. O takový případ však v projednávané věci nešlo, neboť odvolací soud se nezabýval promlčením úroků z prodlení (vedlejšího závazku) v případě, že došlo k promlčení práva na pojistné plnění (hlavního závazku). Ani od tohoto rozhodnutí se odvolací soud neodchýlil.

Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na další svoji judikaturu (kterou není podle něj třeba měnit), konkrétně na rozsudek ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3955/2017, dále na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 27 Cdo 3082/2017. Nejvyšší soud dospěl v minulosti k závěru, že nárok na úroky z prodlení je procesně samostatně uplatnitelný a jeho promlčecí doba může s ohledem na skutkové okolnosti konkrétní věci uplynout v jiný okamžik (nezávisle na tom, zda se promlčel nárok na zaplacení jistiny). Dospěl-li v projednávané věci odvolací soud ke klíčovému právnímu závěru, že za situace, kdy právo na zaplacení úroků z prodlení vzniklo před počátkem běhu promlčecí doby jistiny, je třeba právo na promlčení práva na zaplacení úroků posuzovat samostatně, neodchýlil se od shora uvedených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného usnesení, zejména pro porušení jejího práva na spravedlivý proces a přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu svoji obsáhlou hmotněprávní argumentaci a polemiku s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ke klíčové otázce počátku běhu promlčecí doby ve vztahu k právu na zaplacení úroků z prodlení při pojistné události; je přesvědčena, že dovolací soud "zatížil napadené usnesení vadou nesprávného právního posouzení".

Ústavní soud není primárně povolán k výkladu podústavních právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (viz čl. 83 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020).

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, jejími argumenty se pečlivě zabýval a ztotožnil se v tomto ohledu s posouzením odvolacího soudu. Ústavní stížnost fakticky obsahuje jen projev nesouhlasu s konečným výsledkem sporu a stěžovatelka žádá od Ústavního soudu, aby plnil roli čtvrté přezkumné instance v rámci obecné justice - k tomu však není Ústavní soud povolán. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi příznivý výsledek sporu, ale jen projednání a rozhodnutí jeho věci podle pravidel fér procesu, což se v tomto případě beze zbytku stalo. Napadené rozhodnutí je dostatečně a srozumitelně odůvodněno - a to, že s ním stěžovatelka nesouhlasí, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.